V patové situaci, která je výsledkem voleb do sněmovny, nabývají podzimní volby do senátu nového významu. Horní komora, až donedávna mnohými politiky zatracovaná, bude důležitá nejenom jako stabilizující prvek v českém politickém systému, ale její složení též napoví, zdali má smysl se pouštět do předčasných voleb.
Volby do senátu budou na rozdíl od voleb do sněmovny založeny na většinovém systému. Zatímco v nedávných volbách do sněmovny voliči vybírali z kandidátek politických stran v osmi velkých obvodech, v případě senátu budou volit konkrétní osobnosti v osmdesáti jedna malých volebních okrscích. Je pravděpodobné, že
za normálních okolností by důraz na osobnosti hrál důležitou roli, i když partajní příslušnost toho kterého kandidáta by v mnoha případech stejně nakonec byla rozhodujícím faktorem–zejména v těch okrscích, kde by žádná strana nepostavila skutečně známou osobnost.
V českých senátních volbách budou ale voliči mít na mysli existující patovou situaci ve sněmovně a je tedy pravděpodobné, že z tohoto důvodu budou přihlížet ke stranické příslušnosti jednotlivých kandidátů mnohem více, než by tak činili za normálních okolností. Volby do senátu, které měly být pouze jakousi doplňkovou atrakcí k volbám do sněmovny, tak pravděpodobně dostanou nádech skutečného politického souboje hlavních politických stran. Co se za takových okolností stane?
V těch západních demokraciích, kde je ve volbách do dolních sněmoven používán dvoukolový většinový systém podobný tomu, který předepisuje český volební zákon pro volby do senátu , lze pozorovat několik historicky vyzkoušených efektů většinového systému. Především: většinový systém, tím, že v daném okrsku může vyhrát pouze jediný kandidát, obvykle vede k výraznému zúžení spektra stran reprezentovaných v parlamentech–obvykle na pouhé dvě nebo tři hlavní strany. Je sice normální, že jsou zvoleni i zástupci jiných stran nežli dvou či tří nejsilnějších, ale takové malé strany obvykle nemají silné zastoupení. Skutečné osobnosti časem gravitují právě k nejsilnějším stranám, protože tak jsou jejich šance na zvolení podstatně vyšší.
Výsledkem tohoto zúžení spektra je, že většinový systém mimo jiné obvykle téměř zcela eliminuje přítomnost extremistických stran v parlamentech.
Pokud se osobnosti reprezentující takové strany dostanou až do druhého kola, kde soupeří dva nejsilnější kandidáti z prvního kola, jsou obvykle eliminovány demokratickou většinou. Nevolitelnost extrémistických stran znamená, že křesla, které by jinak v parlamentě získaly, získávají nejsilnější strany demokratické.
Podíváme-li se na situaci v České republice, vidíme, že na místní, okresní nebo regionální úrovni jsou v některých oblastech síly Občanské demokratické strany a Sociálních demokratů přibližně vyrovnané, zatímco v jiných má jedna z těchto dvou stran navrch. Pokud bychom použili volby do sněmovny jako určité měřítko, ODS vyhrála ve více než padesáti procentech okresů a v pěti z osmi volebních krajů.
Ačkoliv se volební okrsky při volbách do senátu nekryjí s existujícími okresy, lze argumentovat, že kdyby byl býval při volbách do sněmovny použit většinový systém, ODS by se z těchto voleb vynořila jako jasný vítěz a komunisté a republikáni by ve sněmovně pravděpodobně vůbec nebyli zastoupeni.
Při volbách do senátu se při souboji dvou hlavních stran také uplatní některé prvky, které hrají významnou roli spíše ve volbách komunálních než ve volbách do sněmovny. Například bude důležité, jak dobrou a efektivní má ta která strana sít místních organizací. Zatímco ODS se z posledních komunálních voleb vynořila jako vítěz, Sociální demokraté, právě díky své poměrně nerozvinuté síti místních organizací, zaostali dokonce i za komunisty a lidovci. I když si Sociální demokraté z této porážky vzali poučení a svoji práci v místech již zlepšili, ODS má v tomto směru před nimi ještě pořád náskok.
Bude samozřejmě též důležité, jaké osobnosti budou dvě největší strany schopné postavit, zejména v těch volebních okrscích, kde budou jejich síly poměrně vyrovnané. Důležitá bude též strategie ostatních stran, z nichž některé, jako například Svobodní demokraté či Občanská demokratická aliance disponují rezervoárem známých osobností. V případě těchto stran bude záležet na tom, v kterých okrscích takové osobnosti postaví–jinými slovy, zdali budou takové kandidáty stavět proti silným nebo spíše neznámým kandidátům ODS a ČSSD.
Ačkoliv v politice jsou možné neočekávané zvraty a překvapení, většinový systém je k takovým překvapením méně náchylný nežli systém poměrného zastoupení a je tudíž možné bezpečněji předvídat výsledky voleb. Pokud nedojde do podzimu k radikálnímu přesunu preferencí, dá se předpokládat, že ODS se ze senátních voleb vynoří bud s jasnou nebo absolutní většinou. Spolu ze Sociálními demokraty bude v senátu dominantní silou, ačkoliv důraz na osobností faktor může též vyústit ve zvolení několika senátorů, kteří budou bud nezávislí nebo budou reprezentovat malé strany–pravděpodobně i některé z těch, které nejsou zastoupeny v dolní sněmovně.
Pokud ODS volby do senátu skutečně vyhraje, získá tím jakousi stabilizující hráz proti sněmovně dominované opozicí. Zároveň je jasné, že případné vítězství v senátních volbách by pro ODS též znamenalo téměř nepřekonatelné pokušení využít tohoto nově nabytého politického kapitálu a začít tlačit na vypsání předčasných voleb. První příležitostí, jak si vypsání předčasných voleb za určitých okolností vynutit, bude bezpochyby parlamentní diskuse o státním rozpočtu.
Svobodné slovo – 1. 7. 1996