Česká republika a NATO po volbách

Povolební rozložení politických sil v České republice komplikuje nejenom rozhodování o důležitých vnitropolitických otázkách, ale může zkomplikovat i rozhodování o jedné z nejdůležitějších otázek zahraničněpolitických–otázce možného členství v NATO. Ačkoliv se během prvních povolebních schůzek u prezidenta Havla takzvané státotvorné strany–tedy strany koaliční a Sociální demokraté–navzájem ujistily, že se shodují v zahraničněpolitické orientaci země, bližší pohled naznačuje, že názory Sociálních demokratů na členství v NATO, a zejména pak na způsob, jak na domácí scéně dospět k rozhodnutí o členství, nejsou s názory koalice totožné.

Ještě do minulého roku nebylo například jasné, zdali Sociální demokraté jsou
nebo nejsou pro členství v NATO; z jejich různých prohlášení spíše vyplývalo, že nejsou. Ačkoliv vedoucí představitelé strany zaujali vloni k otázce členství kladný postoj, v sociálně demokratických názorech na členství v NATO existují tři důležitá „ale“. Tím prvním je, že na území České republiky by neměli být rozmístněni příslušníci jiných armád členských zemí NATO. Tím druhým, že Sociální demokraté nesouhlasí z rozmístněním nukleárních zbraní na našem území. Tím třetím, a nejdůležitějším, pak je, že o členství v NATO by se mělo rozhodnout v referendu.

Všechny tři koaliční strany jsou pro členství v NATO bez jakýchkoliv podmínek a všechny tři zatím trvaly na tom, že o členství by se mělo rozhodnout hlasováním v parlamentu, nikoliv v referendu–i když pozice lidovců nebyla v tomto bodě zcela jednoznačná. Pokud by vládní koalice byla vyhrála volby stejně jednoznačně jako před čtyřmi roky, byla by si členství v NATO–pokud by České republice bylo eventuálně skutečně nabídnuto–odhlasovala v parlamentu i bez referenda. Tím by se vyhnula potenciálně prekérnímu problému–navzdory velkému úsilí prezidenta Havla i koaličních politiků o členství, čeští občané jsou totiž v otázce členství značně nejednotní a pokud by došlo na referendum, můžeme říci, že „nespolehliví“.

Podíváme-li se na různé průzkumy veřejného mínění, je zhruba jedna třetina občanů jednoznačně pro vstup do NATO, třetina neví, a třetina je proti. Ačkoliv je jasné, že tyto relace by se mohly výrazně změnit, až by došlo ke skutečné celospolečenské diskusi o výhodách a nevýhodách členství, výsledek referenda se z dnešního pohledu jeví jako nejistý. V novém rozložení politických sil po volbách, tato skutečnost ovšem výrazně komplikuje pozici českých politiků při vyjednávání o členství v NATO s představiteli západních
demokracií.

Zatímco v minulosti bylo jasné, že pokud NATO učiní rozhodnutí Českou republiku přijmout, bude domácí potvrzení členství pouhou formalitou v parlamentu dominovaném koalicí, v současnosti se zdá být pravděpodobné, že opozice–v níž republikáni a komunisté jsou jednoznačně proti vstupu do NATO–bude trvat na referendu coby kompromisním řešení. Ačkoliv je možné že by se v sociálně demokratických řadách mohlo najít několik hlasů, které by nakonec umožnily schválení členství pouze parlamentem, sociální demokraté by byli politicky proti sobě samým, kdyby z požadavku referenda slevili.

Zdá se totiž, že při značné nejednotnosti občanů ohledně otázky členství, by rozhodnutí pouze parlamentem bylo do značné míry nepopulární. Zároveň se sociální demokraté pomocí referenda mohou zbavit odpovědnosti za rozhodnutí v otázce, v níž, jak se zdá, v jejich straně neexistuje jednota.

Pro ty české politiky, kteří budou v zahraničí o otázce členství vyjednávat a přesvědčovat, je ovšem scénář, v němž figuruje referendum, nepříjemný. Je totiž jasné, že NATO bude poněkud opatrnější ve svém přístupu k možnému členství České republiky za situace, kdy případná nabídka členství může být odmítnuta v českém referendu a dostat NATO do trapné situace.

Na druhé straně tento vývoj není nezbytně negativní. Jako o mnohých jiných otázkách bude totiž koalice muset při novém rozložení politických sil jednat a přesvědčovat, a nikoliv si pouze prosazovat svou vůli. Volební úspěch sociálních demokratů již přispěl, a ještě přispěje, k určité kultivaci české politické kultury. V politickém životě je nyní nutné hledat kompromisy a v otázkách, kde jde o rozhodnutí tak závažné, jakým je členství v NATO, bude asi nejprve nutné demokraticky přesvědčit většinu společnosti o správnosti takového kroku. Při takovém přesvědčování by se ukázalo, do jaké míry to sociální demokraté myslí s členstvím vážně a do jaké míry je jejich požadavek referenda pouze snahou členství v NATO znemožnit.

Členství v NATO by pro Českou republiku bylo určitě nesmírně důležité z důvodů bezpečnostních, symbolických, a mezinárodně politických. Především by se jednalo o stabilní ukotvení mladé české demokracie v rodině demokracií západních opírající se o vzájemné bezpečnostní závazky. Zároveň je ale nutné, aby nebylo pochyb o tom, že se tak důležité rozhodnutí mladé demokracie uskutečnilo skutečně demokraticky. V situaci, kdy by vládní koalice měla v parlamentě rozhodující převahu, by bylo možné argumentovat, že pouhé rozhodnutí parlamentu o členství reprezentuje vůli společnosti. V současné patové situaci bude ale bude zřejmě nezbytné zeptat se na tuto otázku přímo voličů. Navíc pro sociální demokraty bude obtížné změnit na otázku referenda názor a pro členství hlasovat pouze v parlamentu, neboť není jasné, kolik jejich voličů by takový krok vidělo jako vážné zpronevěření se sociálně demokratickému volebnímu programu.


Lidové noviny – 2. 7. 1996

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..