Nedávný rasistický projev lídra republikánů Miroslava Sládka vyvolal vlnu pobouření jak mezi demokraticky smýšlejícími politiky tak v médiích. Hlavním důvodem, jak se zdá, je nejenom samotná podstata Sládkova projevu, ale i skutečnost, že tak učinil na půdě parlamentu, před televizními kamerami. Není pochyb o tom, že Sládkův projev je odsouzeníhodný. Zároveň se ale naskýtá otázka, proč se demokratická veřejnost neozvala se stejnou razancí v minulosti, kdy Sládek, ať už to bylo na volebních shromážděních nebo jiných mítincích republikánů, činil prohlášení, která si s jeho parlamentním vystoupením v ničem nezadají?
Bylo opravdu nutné, aby věci dospěly tak daleko, že v českém parlamentu nyní sedí 18 pravicových extrémistů, kteří mohou v podstatě beztrestně využívat parlamentní půdu k nechutným rasistickým projevům a k obstrukci demokratických pravidel hry? Koneckonců už v roce 1991 Prezident Havel
varoval, že hitlerovští nacisté byli z počátku též pouze komickou skupinou
mnichovských pivařů. Havel tehdy varoval, že projevy rasismu je třeba odhalovat a je s nimi třeba bojovat.
Naneštěstí česká demokratická veřejnost, včetně politiků demokratických stran,
si nevzala Havlova slova příliš k srdci a ke sládkovcům se většinou chovala právě tak, jako by se jednalo o skupinu neškodných komiků. Čeští politici na nejrůznější Sládkova rasistická extempore až příliš často reagovali mlčením či odkazy na to, že přece máme fungující justici. Ve skutečnosti se v mnoha případech, vedle shovívavého pobavení, jednalo o snahu nepíchat do vosího hnízda a nedávat Sládkovcům více publicity nežli je třeba.
Po určitou dobu se opravdu zdálo, že Sládek a jeho Republikáni zmizí z politického života. Jejich frakce v minulém parlamentu se rozpadla a Sládek sám, coby poslanec federální, neměl příležitost, aby na sebe upozorňoval na půdě parlamentu. Bez přítomnosti svého vůdce se zbylí republikáni zdáli být tak trochu bez duše. Zdálo se, že se můra pravicového extrémismu pomalu ale jistě sama vytratí.
To, že se nevytratila, je nejenom důsledkem sociálních příčin, které extremismus plodí, ale též výsledkem neochoty předních českých politiků pravicový extremismus, především jeho rasistické projevy, důsledně konfrontovat a analyzovat jeho příčiny. Již v minulosti bylo možné na republikánské projevy rasismu a pohrdání demokratickými institucemi reagovat několika způsoby. Tím nejdůležitějším byl a je politický tlak–tedy ukončení stavu, kdy většina demokratických politiků strká před různými projevy republikánů hlavy do písku. Republikánskou stranu bylo a je nutné identifikovat jako hlavního politického nepřítele demokracie v této zemi a tak se k ní též chovat. Je jen těžké vinit demokratickou občanskou většinu z toho, že nad nejrůznějšími projevy republikánů mlčí, když její političtí představitelé preferují nad republikány pouze krčit rameny.
Je též nutné, aby česká justice cítila, že si demokratická veřejnost opravdu přeje
razantní postup v těch případech, kdy se republikáni dopouštějí trestních činů nebo přestupků. Je možné argumentovat, že určitá laxnost či bezradnost justice vůči republikánům, byla způsobena tím, že si justiční orgány nechtějí pálit prsty tam, kde demokratická politická sféra má, jak se zdá, zájem spíše jenom na symbolických řešeních.
Sám český parlament by mohl do určité míry změnit pravidla hry tak, aby rasistické projevy učinil postižitelnějšími i ve svých vlastních řadách. V některých západních zemích poslanci nepožívají imunity v takovém rozsahu jako poslanci čeští a nijak to neohrožuje fungování parlamentní demokracie. Nebylo by tedy například problémem okruh imunity poslanců zúžit a učinit poslance přímo trestně odpovědnými za rasistické výroky či vybízení ke genocidě.
Dalším řešením je změna současného volebního systému poměrného zastoupení na systém většinový. Důvodem k nedávným úvahám v tomto směru byla patová situace vyprodukovaná volbami. Takový důvod samozřejmě nebyl dostačující–pravidla hry nelze měnit pokaždé, kdy se nám nelíbí její celkový výsledek. Většinový systém ale také eliminuje přítomnost extremistů v parlamentech. Nahlížena z tohoto úhlu se případná změna volebního systému může jevit jako žádoucí. Díky systému poměrného zastoupení má nyní Česká republika ve sněmovně 40 pravicových a levicových extremistů, kteří nejenom nerespektují pravidla demokratické hry ale jejichž programy by ve svých důsledcích vedly ke zničení demokracie. Je samozřejmě možné argumentovat, že je lepší mít takové skupiny takříkajíc na očích, i za cenu jejich eskapád v parlamentu; je ale též možné argumentovat, že bez mediální viditelnosti, kterou parlament nabízí, by takové skupiny poměrně rychle zmizely nebo by se rozdrobily.
Dalším řešením, které se nabízelo již před volbami, je aby Ústavní soud na návrh vlády nebo prezidenta republikánskou stranu rozpustil; důvodů k tomu existuje již celá řada. Proti argumentu, že takové řešení není demokratické, lze
namítnout, že je to řešení ústavní a že demokracii ještě více oslabuje tolerování stran, které jsou ve své podstatě zaměřeny proti demokratickému zřízení.
Ať už česká politická scéna zvolí jakýkoliv přístup, je jasné Sládkova přítomnost v parlamentu nyní, i když opožděně, staví demokratické politiky do role, které se mnozí v minulosti, jak se zdá, chtěli vyhnout. K rasistickým projevům Sládkovců už nebude možné mlčet a přehlížet je, neboť se nyní začínají odehrávat v samotné svatyni české ústavnosti a demokracie–tedy na půdě parlamentu. Přístup jednotlivých poslanců ke sládkovým republikánům bude do jisté míry sloužit jako lakmusový papírek ukazující, jak mnoho leží základní pravidla demokracie na srdci politikům patřícím do takzvané demokratické většiny.
Svobodné slovo – 5. 8. 1996