Nejprve zabubnovali na poplach někteří novináři. Pak se nechali slyšet Republikáni. A nyní se k rostoucímu chorusu kritiků připojil i ministerský předseda: platy ústavních činitelů jsou údajně příliš vysoké a je třeba je snížit.
Situace je tak vážná a Václavu Klausovi leží na srdci do té míry, že
se práce na návrhu zákona na krácení platů raději chopí přímo sám, bez pomoci vlády. Občané, jak se zdá, tento útok na platy ústavních činitelů schvalují. Vše se tedy zdá být v nejlepším pořádku.
Při bližším pohledu na tuto problematiku se ale vynoří několik otázek. Tou první je, do jaké míry jsou iniciativy jak Republikánů tak ministerského předsedy pouze levným populismem a do jaké míry jsou opravdu zaměřeny na řešení
„vážného“ problému. Občané, živení mediální kritikou, která nemá občas daleko k vytváření představy, že naši nejvyšší ústavní představitelé jsou pouze
skupinou nekompetentních parazitů, budou přeci tleskat jakémukoliv pokusu
platy zkrátit. V takové atmosféře je jen těžké oddělit údajné seriozní úmysly od populistické snahy levně skórovat v žebříčcích popularity. Skutečnost, že se Václav Klaus rozhodl obejít vládu a spojit celou iniciativu se svým jménem, již sama o sobě navozuje podezření, že u jinak racionálního, a většinou nepopulistického, ministerského předsedy tentokrát převážila snaha o snadné politické skórování.
Celý problém má ovšem ještě hlubší rovinu, kde se vynořují další otázky, zejména ta, zdali je snižování platů opravdu nutné a oprávněné. Ministerský předseda se specificky ohradil proti absolutní výši těchto platů, relacím mezi platy jednotlivých ústavních činitelů a též jisté nepřehlednosti ve vytváření platů, zejména pak existenci různých nezdanitelných položek. Absolutní výše platů je údajně nepřiměřená danému stavu transformace naší společnosti, tedy dosažené životní úrovni.
S názorem, že je nutné racionalizovat systém různých nezdanitelných příplatků lze souhlasit. Pokud ale jde o absolutní výše platů a relace mezi platy ústavních činitelů, z nichž si premiér pro svou kritiku vybral specificky soudce, bylo by dobře se nejprve podívat, jak se s touto problematikou vypořádávají ostatní demokracie. V podstatě každé demokratické společnosti jsou totiž ústavní činitelé, včetně soudců, dobře placeni, nebo dokonce přepláceni. Existují pro to vážné důvody.
Za prvé demokratická společnost tak vyjadřuje jistou úctu ke svým ústavním institucím. Každý vládní činitel, poslanec, senátor, či soudce vykonávají činnost, která ve svém souhrnu reprezentuje to, co chápeme pod pojmem demokracie.
Demokratický systém nemůže být provozován jeho představiteli ani jako koníček ani za platy rovnající se průměrným výdělkům či je mírně převyšující. Každý představitel státu činí rozhodnutí, která někdy na celé roky ovlivňují vývoj celé společnosti. Ve své podstatě se jedná o činnost, která, pokud jde o její společenský dosah, je nesrovnatelná s jakoukoliv jinou činností.
Demokratická společnost své ústavní představitele dobře platí nebo dokonce přeplácí, neboť tak nejenom vyjadřuje úctu ke svým nejvyšším institucím, ale i proto, aby snížila pokušení ústavních činitelů svých pozic zneužívat právě
k vydělávání peněz. Každý ústavní činitel, už proto, že má značný vliv, je přirozeným terčem nejrůznějších tlaků, včetně možností korupce. Nelze spoléhat pouze na vysoké morální kvality volených i nevolených ústavních činitelů nebo na zákony už i proto, že zákony nemohou podchytit všechny druhy korupce a instancí zneužívání politického vlivu. Jedním z tradičních důvodů vysokých platů ústavních činitelů je tedy právě jisté zvýšení hranice pokušení
ústavní funkce zneužívat.
Každá demokratická tržní společnost si také přeje mít v nejvyšších funkcích pokud možno ty nejkvalifikovanější lidi. Navzdory často zjednodušujícím pohledům české veřejnosti na práci vysokých činitelů, se jedná o práci vysoce kvalifikovanou a namáhavou. Mnozí z těchto lidí, zejména ti, kteří již za sebou mají několik let politické práce nebo práce jako soudci, by se mohli dobře uplatnit v soukromém sektoru, kde by si často mohli vydělat dokonce více, nežli kolik jim momentálně přiznává zákon jako ústavním činitelům.
V postkomunistických státech, které se teprve nedávno vynořily z rovnostářských poměrů státního socialismu, nemají navíc ústavní činitelé, zejména politici, ono majetkové zázemí, které často mají ve vyspělých západních demokraciích. Pokušení zneužít jejich vlivu je proto často větší nežli v takových vyspělých zemích. Solidní platy, v kombinaci s dobrou protikorupční legislativou a kvalitními zákony o konfliktu zájmů, takové pokušení zmenšují.
Nejdůležitějším aspektem celého problému je ale otázka, do jaké míry si ceníme svých demokratických institucí. Skutečnost, že platy ústavních činitelů jsou několikanásobně vyšší nežli platy průměrné, je naprosto normální ve všech vyspělých demokraciích. Problémem v českých poměrech není absolutní výše platů, ale skutečnost, že poslanci odhlasovali různá zvýšení platů často bez řádné diskuse a vysvětlování, čímž vzbudili v občanech pocit, že svých funkcí zneužívají k vlastnímu obohacování.
Vysvětlování je důležitou součástí celého problému. Předseda vlády, a vláda jako celek, by se spíše než na krácení současných platů měli zaměřit na to, aby občanům vysvětlovali, proč platy ústavních činitelů musí být relativně vysoké–pokud to myslíme s naším mladým demokratickým zřízením vážně. Pokud dáme v této oblasti průchod závisti a populismu, výsledkem bude především snížení úcty k demokratickým institucím a jejich oslabení.
Svobodné slovo – 28. 8. 1996