Předáci některých českých politických stran v poslední době opakovaně obvinili své politické soupeře z toho, že vykrádají jejich volební programy. Občanská demokratická strana, a strany vládní koalice obecně, prý opisují od sociálních demokratů. Sociální demokraté si zase údajně přisvojují témata stran pravicových. Co se vlastně děje? Způsobil snad patový výsledek voleb epidemii politického plagiátorství, které odmítá respektovat právo českých politických stran na originalitu?
Odpovědí se nabízí několik. Některé strany sice po volbách vskutku modifikovaly své programy, ale nečinily tak jenom proto, že si chtějí přisvojit ty části programů svých politických oponentů, které se ve světle volebních výsledků jeví jako úspěšné. Sbližování platforem státotvorných parlamentních stran je totiž do jisté míry zákonité, neboť je vynucováno politickou realitou a nutností řešit konkrétní problémy. Zatímco v předvolební kampani strany přistupovaly k návrhům na řešení nejrůznějších problémů z výrazně ideologických pozic, v povolební situaci se musí vrátit k realitě. V takové situaci již nejde tolik o to, zdali palčivé problémy budou vyřešeny z politického leva nebo z politického prava, ale zdali budou vyřešeny s úspěchem a kompetentně.
Funkční řešení obvykle nejsou ta krajní, ale spíše ta, ke kterým se dospěje zvažováním alternativ, kompromisů a hledání středních cest. V minulém volebním období se vládní koalice nemusela hledáním takových cest vždy zatěžovat a mohla k řešení problémů často přistupovat ze svých ideových pozic. Sociální demokraté pak zase mohli často ze svých ideových pozic kritizovat, neboť za nic konkrétně neodpovídali. Volby ale vyprodukovaly situaci, kdy vládní koalice musí formulovat svou politiku s ohledem na opozici, tedy především na sociální demokraty. Sociální demokraté tak zase musí činit s ohledem na názory koalice, neboť jsou nyní, coby strana v čele většinové opozice, do určité míry spoluodpovědní za chod státu.
Toto eliminování ideových a ideologických šablon na úkor funkčnosti různých řešení je tedy v podstatě logickým produktem volebních výsledků. Koalice, která si v minulém volebním období mohla dovolit ignorovat návrhy sociálních demokratů coby „levicové“, i sociální demokraté, kteří a priori kritizovali mnohé postupy koalice coby „pravicové“, nyní přicházejí na to, že řešení mnohých problémů, nejsou ani specificky „konzervativní“, ani „liberální“, ani „křesťansko-demokratická“, ani „socialistická“. Jsou to především řešení taková, která najdou za dané konstelace politických sil dostatek obecného konsensu u všech stran reprezentujících v ideologické rovině tyto proudy. Taková řešení nemusí být vždy nutně ta nejlepší, ale jsou to za daných okolností řešení obvykle funkční, která mají podporu relativně největšího segmentu společnosti a naráží tedy na nejmenší odpor. Že současná konstelace politických sil přijímání řešení (zvláště radikálních) zpomaluje nebo dokonce může vést k určité rozhodovací paralýze je samozřejmě do jisté míry negativním aspektem takové situace.
Při hledání kompromisních řešení musí všechny strany ustupovat ze svých deklarovaných ideologických pozic, což může být částí voličů vnímáno jako ústup od jejich volebního programu. Ujišťování, že ostatní strany vylupují „náš“ volební program, je pak tedy do jisté míry určeno k zastírání toho , že „my“ si půjčujeme z programu „jejich“.
V obecnější rovině se pak jedná o jev, který je svým způsobem ještě stále typicky postkomunistický. V ustálených západních demokraciích, kde již funguje plně vyvinuté tržní hospodářství s jasně identifikovanými vlastníky a vztahy, a kde existují zaběhnuté demokratické mechanismy a instituce, není mezi ideologickými postoji stran, které se promítají především do volebních programů, a jejich praktickými kroky po volbách velký rozdíl. I když i v těchto demokraciích je běžné korigování postojů po volbách, tak jak si to vynucuje politická realita.
V postkomunistických společnostech ale ještě neexistují ani ustálené majetkové a ekonomické poměry ani zcela zaběhnuté demokratické instituce. Aplikovat na tyto fluidní poměry předem koncipované kategorie a programy formulované z ideologických hledisek je často problematické. Strany u moci a jejich lídři se musí chovat především pragmaticky. O jejich úspěchu nerozhodují ideologické nálepky, které si dávají, ale především to, zdali se jeví jako kompetentní a zdali jejich politický styl pozitivně oslovuje voliče. Transformace celého společenského systému je natolik rozsáhlý a komplexní proces, že k němu často ani nelze přistupovat z deklarovaných ideologických pozic, ani není možné držet se doslova plánu narýsovaného ve volebním programu. Během celého procesu jsou nutné neustálé praktické korekce.
Skutečnost, že se koaliční strany a sociální demokraté momentálně výrazně scházejí v pomyslném politickém středu, je tedy výsledkem nejenom povolební situace, kdy každé řešení závažných problémů musí být výsledkem kompromisů. Je i výsledkem nutnosti pragmatického , ve své podstatě neideologického přístupu ke komplexnostem transformačního období. K těmto dvěma důvodům pak ještě přistupuje další, který je do určité míry odvozen od nutnosti pragmatismu. Jestliže se ta která země chce skutečné začlenit do evropských struktur, musí její vláda, ať už se sebe samu vidí v jakýchkoliv ideologických barvách, hrát svou politickou a hospodářskou hru na hřišti, jehož mantinely jsou velice přesně vymezeny mezinárodními institucemi.
Na vlastní originalitu tedy žádné z těch zemí, které to myslí s transformací vážně, příliš místa nezbývá. Rozdíly v přístupech samozřejmě existují a reflektují do jisté míry politickou konstelaci v té které zemi. Politická konstelace v této zemi je momentálně taková, že jedinými průchodnými řešeními jsou řešení kompromisní, tedy ve své podstatě středová. Tato situace ještě více zabrušuje hrany možných krajních řešení, která byla již v minulém období zabrušována vědomím nutnosti prosazování politického a ekonomického pragmatismu na úkor jednostranných receptů. Pomyslné opisovaní jedněch stran od druhých není tedy prohřeškem, ale výrazem politické racionality a jisté dospělosti státotvorných politických stran v dané situaci. Zároveň je ale jasné, že základem politické soutěže je odlišení politických subjektů v boji o moc, a že tedy nelze očekávat, že by se české politické strany s momentálním
vynuceným programovým sbližováním dlouhodobě smířily.
Svobodné slovo – 17. 9. 1996