Po více než čtyřech letech se úspěšná jízda českého reformního vlaku nejenom povážlivě zpomalila, ale zdá se, že se země nalézá ve stavu všeobecného zmatku a tápání. Voliči v červnových volbách promluvili, tak jak promluvili–výsledkem je nejenom patová politická situace, ale na povrch začíná vyplouvat celá řada problémů hospodářských a sociálních.
Je jasné, že tyto problémy existovaly už v minulém volebním období. To, že zůstávaly více méně pod povrchem, bylo z velké části důsledkem politické konstelace v zemi, kdy koalice mohla většinou vládnout bez ohledu na připomínky opozice a kdy bezmocná opozice často kritizovala koalici ze zbytečně krajních pozic, které nemohly přispět ke konstruktivní diskusi. Koalice, v jakémsi narcisistním sebezahledění, zdůrazňovala úspěchy a, jak se nyní ukazuje, zametala mnohé problémy pod koberec. Opozice pak „šla vládě po krku“ tím způsobem, že v podstatě nic z toho, co Česká republika pod vedením koalice dokázala, nebylo pro opozici dost dobré.
Jak koalice tak sociální demokraté byli v důsledku voleb stlačeni k pomyslnému politickému středu. Pro koalici nastal konec nekompromisních, nediskutovaných řešení problémů, které její kritici a mnozí z těch voličů, kteří se od ní v červnu odvrátili, viděli jako rostoucí aroganci. Pro sociální demokraty zase nastal konec kritizování z krajních pozic–jsou nyní nepřímo spoluodpovědní za chod státu. Není pochyb, že toto oživení politické diskuse po čtyřech letech může dlouhodobě přispět ke zlepšení politické kultury v zemi; krátkodobě ale mnohé mate. Koalice i opozice se do sebe zakously v povětšinou věcné diskusi závažných problémů–v takové diskusi není vždy lehké najít uspokojivé odpovědi, které by neiritovaly průměrného voliče.
Volební výsledky nejenom vytvořily silnou opozici ale také rozklížily vztahy mezi koaličními stranami. Mnoho věcí, které se v minulém volebním období dařilo řešit ve vládních a parlamentních kuloárech, jsou nyní řešeny před očima
veřejnosti. Razance, s níž si své účty mezi sebou vypořádávají dvě občanské strany, si nezadá s rivalitou mezi ODS a sociálními demokraty. Pod tlakem sociálních demokratů rozklížené soukolí koalice, začíná stále více vymetat na povrch celou řadu problémů v hospodářské a sociálné sféře, o kterých koalice
pravděpodobně dobře věděla, ale až do voleb doufala, že bude mít další
čtyři roky na to, aby je vyřešila spolu s úplným dotažením reforem do konce.
Ukazuje se, že koalice zejména nevěnovala potřebnou pozornost kontrole těch sektorů, v nichž se odehrávaly obrovské převody majetku a že, ze strachu o volební výsledky, obětovala řešení některých akutních problémů svým politickým ambicím. Populismus převládl v některých případech nad ekonomickou racionalitou, „uklízení“ problémů nad nutností se jimi vážně zabývat. To vše se nyní oslabené koalici vrací jako bumerang. Sociální demokraté si mohou pouze spokojeně mnout ruce. Množící se skandály zcela jistě přivedou mnohé zmatené voliče do jejich tábora.
V této situaci možná neuškodí si připomenout několik skutečností na obranu vládní koalice, především ODS. Za prvé mnohé z toho, co se jeví jako politický zmatek, je přirozenou situací, na kterou jsou voliči ve vyspělých demokraciích zvyklí. Nepřirozená byla svým způsobem spíše situace, které jsme byli svědky v minulém volebním období–už svou podstatou nahrávala jistému zkostnatění politických stran u moci a neexistenci skutečné diskuse. To, že neexistovala životaschopná opozice, ale nebylo vinou ODS; byla to především vina opozice samotné. ODS a Václav Klaus byli „vinni“ pouze do té míry, že byli zdaleka nejkompetentnějšími politickými faktory v této zemi a že ve srovnání s nimi neexistovala alternativa. Ačkoliv se ODS ani Klaus pod vlivem vlastního úspěchu nakonec neubránili jisté aroganci, která je pravděpodobně stála
volební body, lze argumentovat, že své výsadní pozice nezneužívali.
Pod vedením ODS a Klause Česká republika zaznamenala přesvědčivé hospodářské úspěchy a stala se v očích Západu nejúspěšnější východoevropskou zemí. Jestliže se nepodařilo vyřešit všechny problémy, nebyly v pozadí pouze již výše uvedené důvody, jako bylo odkládání některých řešení či nedostatek kontroly, ale jednoduše též skutečnost, že za čtyři roky nebylo možné věnovat se všemu a vyřešit vše v tak komplexním procesu, jakým je transformace celého společenského systému.
ODS i vládní koalice jsou momentálně zbytečně v defenzívě. Veřejnost je nepochybně zmatena politickými poměry, komplexností sociálních problémů, a bankovními.skandály. Mnoho lidí ale také ví, za co této vládní koalici vděčí–a pokud si to plně neuvědomují, měli by jim to samotní koaliční politici více připomínat. Pokud jde o nejrůznější problémy, koalice by měla otevřeně přiznat, že existují a snažit se je opravdu otevřeně řešit. Tím, že se znova snaží
zametat některé věci pod koberec, nahrává pouze opozici. Voliči budou ochotni prominout koalici otevřeně přiznané chyby, pokud budou vidět seriozní
úsilí o radikální nápravu. Co koalici neprominou–ani ve světle jejích minulých úspěchů–je pasivita, alibismus, a snaha svalovat problémy na jiné. Tato koalice zde vládne od roku 1992. Musí tedy přijmout odpovědnost nejenom za úspěchy ale i neúspěchy.
Lidové noviny – 19. 9. 1996