Zmatek v myslích voličů i kandidátů na posty senátorů týkající se budoucí role Senátu je do jisté míry oprávněný. Ústava sice vymezuje práva a povinnosti senátorů velmi přesně, ale již nyní je jasné, že Senát nebude pouze tím, co předepisuje zákon. Stejně jako každá jiná nová instituce, Senát bude do jisté míry elastický. Do značné míry bude záležet na tom, co z něj udělá první generace senátorů.
Horní komory parlamentů, obvykle nazývané Senát, existovaly v různých zemích a různých historických údobích z odlišných důvodů, ale vždy měly podobnou hlavní funkci–tedy sloužit jako jakási dodatečná forma kontroly legislativní práce dolních sněmoven. Senát má tradičně za úkol především sloužit jako jakési legislativní síto vůči sněmovně tím, že má možnost zákony sněmovně vracet a některé její kroky úplně vetovat. V některých zemích má též pravomoci, které patří pouze jemu, jako je například vyslovování souhlasu s mezinárodními smlouvami.
Pokud jde o genezi senátů, měly bud ztělesňovat určité rozdíly mezi zástupci patricijské vrstvy, kteří zasedali v horní komoře (a nebyli často ani voleni ) a „plebejskou“, obvykle demokraticky volenou, dolní sněmovnou. V této roli Senát sloužil jako jakási rada moudrých, která nepřímo dohlížela na práci sněmovny. V mnoha zemích se pak Senát přeměnil v instituci, která poskytla přiměřený hlas regionům, republikám federací, či různým spolkovým zemím v těch státech, kde takové podrozdělení státu hrálo významnou roli. Zatímco v dolních komorách byla každá taková menší teritoriální jednotka reprezentována takovým počtem poslanců, který odpovídal počtu obyvatel v ní žijící, v horní komoře měl každý region, republika federace, či spolková země obvykle stejné početní zastoupení. Senát tedy hrál funkci jisté obrané hráze proti tyranii větších územních celků na úkor menších.
V České republice existence Senátu vybočuje z těchto historických tradic. Neexistují zde ani přežívající tradice patricijsko-plebejského rozdělení společnosti, jako tomu je ve Velké Británii, ani podrozdělení státu do funkčních regionů či spolkových zemí, jaké známe například z Německa. Hlavním důvodem pro existenci Senátu je tedy snaha vytvořit jedno dodatečné legislativní síto, které má za úkol zkvalitňovat legislativní práci dolní sněmovny a tím i tedy celý právní systém. Je sice možné, že s vytvořením regionů dojde též k pokusům spojit funkce Senátu s reprezentací jednotlivých regionů, ale zatím tomu tak není. Volební okrsky vytvořené pro volby do Senátu jsou uměle vytvořenými jednotkami, které nereprezentují žádné tradiční nebo ústavně stanovené regionální zájmy.
V tom také zdánlivě spočívá omezení role českého Senátu a senátorů. Ústava svěřuje horní komoře v podstatě pouze roli druhotné kontroly zákonů přijatých dolní sněmovnou, které Senát může buď vetovat nebo pozměnit. Sněmovna pak může takové veto přehlasovat, i když je k tomu zapotřebí většího počtu poslanců. Sněmovna nemůže senátní veto přehlasovat pouze v úzkém okruhu případů, například při odmítnutí ústavního zákona. Bez Senátu není například taktéž možné zvolit prezidenta. Senát, který je nerozpustitelný, plní roli sněmovny v době, kdy je rozpuštěna, ale všechna jím přijatá zákonná opatření musí být sněmovnou dodatečně schválena hned na její první schůzi.
Důvod, proč se role Senátu může vyvinout poměrně daleko za rámec role, která je mu přisouzena ústavou, je, že budoucí senátoři budou voleni v malých obvodech většinovým systémem. To znamená, že budou v přímějším styku s voliči a budou se jim příměji odpovídat nežli poslanci, kteří jsou voleni na kandidátkách politických stran na základě proporcionálního systému ve velkých obvodech. Právě tato skutečnost zavdala důvod k úvahám o tom, že senátoři by mohli kromě svých legislativních funkcí reprezentovat místní zájmy svých obvodů a sloužit do jisté míry coby místní ombudsmani, na něž se jejich voliči mohou obracet se svými problémy.
Ačkoliv ústava nic takového nezakazuje, jediný způsob, jakým by senátoři mohli
takové lokální zájmy prosazovat přímo ve své ústavní roli, je, že by na ně brali ohled při hlasování v Senátu o zákonech schválených dolní sněmovnou nebo, že by prosadili do takových zákonů potřebné změny. Ústava jim v podstatě nedává žádný jiný prostor pro prosazování zájmů jejich volebních okrsků či jiných partikulárních zájmů.
Na druhou stranu je jasné, že bude v mnohém záležet právě na senátorech, jaký obsah Senátu dají. Senátoři budou veřejnými činiteli, kteří budou mít jistý politický vliv. Výkonná moc sice není ústavně povinna na jejich různé podněty reagovat (vláda se zodpovídá pouze dolní sněmovně), ale nikdo nemůže senátorům zabránit, aby nevyužívali takového veřejného fora, jakým Senát bude, k alespoň deklarativnímu prosazování zájmů svých voličů.
Senátoři budou též po většině členy politických stran reprezentovaných v dolní sněmovně a mohou tedy svým stranickým kolegům v dolní sněmovně sloužit jako určité mosty ke konkrétním voličským konstituencím. Ačkoliv se často argumentuje tím, že senátoři by měli být politicky nezávislí, je jasné, že právě ti senátoři, kteří budou mít za sebou politické strany (zejména ty velké), budou mít šanci–právě s pomocí své strany a jejího vlivu v dolní sněmovně–prosadit určité věci jdoucí za rámec jejich ústavní role.
Takové spojení se stranou bude důležité, neboť neexistují žádné ústavní mechanismy, které by jinak umožnily senátorům převádět dobré úmysly do praxe. Každá strana zase bude mít v podobě senátora most ke konkrétní konstituenci. Tato vzájemná závislost senátorů na stranách a stran na senátorech bude novým a pro českou politiku důležitým prvkem. Tam, kde senátoři budou vyvíjet činnost, kterou ústava přímo nepředepisuje, bude role senátorů ryze politická . Bude tedy záležet do značné míry právě na spojení senátora s nějakou institucionalizovanou, nejlépe stranickou, mašinérií a též na osobnosti každého senátora,–zejména jeho vlivu v jeho straně a jeho schopností fungovat jako lidový tribun.
Svobodné slovo – 30. 9. 1996