Při zběžném pohledu jsou bankovní skandály posledních týdnů tím, čím se jeví většině voličů: závažnými problémy, kterým bylo pravděpodobně možné předejít a které mají na svědomí v konkrétní rovině konkrétní lidé, a za které nese v obecné rovině někdo určitou politickou odpovědnost.
Odhlédneme-li ale od takříkajíc skutkové podstaty, toho, co se událo, stojí za to se zamyslet nad úlohou „aféry“ či „skandálu“ v demokratické společnosti. Politický skandál totiž není pouze příznakem nemoci demokratického systému v nějaké konkrétní oblasti, ale především obrannou reakcí demokratické společnosti proti
takové nemoci. Jde ve své podstatě o politické, společenské a mediální vzedmutí, jehož cílem je ve většině případů pojmenovat problémy, které se udály, nalézt viníky, a připravit půdu pro nalezení řešení.
Jedná se tedy o určitý očistný proces, který pracuje tak, že uvede do stavu pohotovosti nejrůznější obranné mechanismy demokratické společnosti. Je jasné, že se něco takového neobejde bez demagogie a pokusů využít takové situace pro nejrůznější politické cíle. Ani politici ani novináři se během vyvíjejících se skandálů netrefí vždy hned do černého–a v některých případech nikdy. Navíc: není-li demokratická kultura v zemi dostatečně silná, podaří se mnohé skandály zneužít ke špatným cílům nebo ututlat, aniž by se identifikovali viníci a našla potřebná řešení.
To, že má Česká republika nyní svůj „skandál“, který poprvé došel tak daleko, že bude dokonce ustavena vyšetřující parlamentní komise, je samozřejmě špatné, pokud budeme uvažovat pouze v rovině neduhů, které tento skandál vyvolaly. Nedostatek legislativy a odborné a politické kontroly, jak se zdá, zavinily, že v opakujících se kraších, kamsi odpluly miliardy korun, které mohly být použity na jiné účely. Byla přitom otřesena důvěra občanů v bankovní systém a možná přibylo těch, kteří pochybují i o politickém systému. Pokud se ale podíváme na tento skandál právě z hlediska zralosti našeho demokratického systému, je zřejmé, že se jedná o jistou obrannou reakci tohoto systému proti zmíněným neduhům, a že se v něm v něm tedy ukrývají jisté pozitivní prvky.
Česká republika není ani první ani poslední demokratickou zemí, kde k rozsáhlým skandálům dochází. Stačí si připomenout sérii skandálů v Itálii, které vedly až ke změně volebního systému a celé politické mapy země, či nedávný skandál v Barrings Bank, který otřásl Velkou Británií. Německo se zase před dvěma lety otřáslo skandálem, při němž ze země uprchl stavební magnát, který zpronevěřil několik miliard marek. Všechny tyto skandály ve svých důsledcích byly, stejně jako ten český, drahou, ale ve svých konečných důsledcích zdravou, sebekorekcí demokratických mechanismů.
V minulých čtyřech letech se několikrát objevily náznaky, že rozsáhlé majetkové převody a rostoucí bankovní sektor nejsou vždy dostatečně pod kontrolou. Objevilo se i několik afér, ale většina z nich nemotivovala ani media ani veřejnost natolik, aby přerostly do skutečné očistné akce. Zdálo, že veřejnost chápe různé problémy přerůstající v občasné aféry, jako nutnou daň transformačnímu procesu.
Politická opozice pak nebyla nejenom dostatečně silná ale ani dostatečně konstruktivní na to, aby požadovala důkladnou nápravu různých problémů.
Veřejnost se sice proti různým neduhům aktivně nebouřila, ale červnové volby dopadly částečně tak, jak dopadly, protože mnoho voličů cítilo, že pod povrchem obecně úspěšné transformace zrají neduhy, které by mohly přerůst v systémovou nemoc. Jak již ukázaly některé průzkumy, mnoho voličů volilo proti vládní koalici, protože chtěli silnou opozici, ne nezbytně proto, že chtěli, aby socialistická opozice převzala ve státě moc.
To, že krach Kreditní banky a nucená správa Agrární banky přerostly ve skandál,
který je živen aktivně nejenom politickou a mediální sférou, ale i téměř hmatatelnou nespokojeností občanů, je bezesporu do jisté míry výsledkem nejenom majetkových proporcí krachu Kreditní banky ale i změněné politické konstelace po červnových volbách. Je pravděpodobné, že kdyby volby dopadly pro koalici tak jako v roce 1992, začínající aféra by byla postupně smetena kamsi pod koaliční koberec. Je ale možné, že volby dopadly tak, jak dopadly, právě proto, že určitá část občanů cítila nutnost reagovat na neduhy, jejichž řešení, a někdy i existenci, koalice s občany odmítla sdílet.
Skandály obvykle přinášejí mnoho teatrálních gest a nekvalifikovaná volání po padání hlav předbíhající nalezení pravdy. Motivy mnohých z těch, kteří k dynamice rozšiřování skandálů přispívají, jsou taktéž často ne právě noblesní. Je mnoho novinářů, kterým jde o senzaci a nikoliv o pravdu, a je mnoho politiků, kterým jde pouze o vytřískání politického kapitálu, nikoliv o principy. Ať už jsou ale tyto motivy jakékoliv, dynamika skandálů je taková, že nakonec jsou ve své podstatě aktivním protiútokem proti těm, kdo–ať už z nevědomosti, pohodlnosti, či z důvodů aktivního protiprávního jednání–ohrožují některé základní mechanismy fungování demokratického systému.
Současná aféra je tedy, možná paradoxně, do jisté míry znakem jistého dozrávání českého demokratického systému. V konečném součtu bude mnohé záležet na ochotě některých politických subjektů přiznat jistou politickou odpovědnost a využít zjitřené společenské situace k určité regeneraci a získání nové politické dynamiky. Ať už tato aféra dopadne jakkoliv, už nyní donutila koaliční strany k politické introspekci, která strany opoziční teprve čeká.
Lidové noviny – 2. 10. 1996