Sociální demokraté po volbách ve státotvorné roli

Neuplyne téměř den, abychom se z českých médií nedozvěděli opět něco „hrozivého“ o sociálních demokratech. Strana údajně naslibovala věci, které nemůže splnit. Paktuje se s komunisty. Vytlouká laciný politický kapitál z bankovních skandálů. Miloš Zeman je demagog.

Faktem je, že sociálním demokratům se jistě dají vytknout nejrůznější chyby a prohřešky, ale že podobné chyby a podobné prohřešky by bylo možné vytknout i každé straně koaliční. Na skutečnosti, že se sociální demokraté nalézají pod cílenou palbou většiny českých médií, nenesou vinu ani tolik sociální demokraté a jejich politická orientace ale spíše politická orientace mnohých českých médií. Úporná snaha sociální demokraty „odrovnat“ se přitom stává kontraproduktivní, neboť v této soustředěné mediální palbě se pomalu stává nemožné odlišit oprávněnou kritiku od mediální hysterie.

Co se v červnových volbách a po nich stalo, je přitom v podstatě prosté.
Voliči–s použitím demokratických pravidel hry–vytvořili silnou demokratickou
opoziční stranu. Politická a mediální selanka předchozích čtyřech let, kdy
se na věci bylo možné dívat černobíle a kdy bylo možné rozhodovat bez
opozice, vzala za své. Politická realita se zmnohovrstevnila, stala se komplexnější, barvitější.

Vládní koalice udělala v minulém volebním období mnoho záslužné práce, dosáhla mnohých úspěchů, ale ve své nekontrolovatelnosti se též začala dopouštět mnohých chyb. Média, která bez existence skutečné politické opozice, měla o to více hrát vůči koalici roli „hlídacího psa“, povětšinou selhala. Za této situace promluvili voliči. Mnozí z těch, kteří volili sociální demokraty nechtěli nezbytně, aby socialistická opozice ve státě převzala moc; chtěli spíše vytvořit silnou opozici, která bude úspěšné, ale stále více arogantní, moci oponovat a která jí bude kontrolovat.

Sociální demokraté se tohoto úkolu zatím zhostili dobře. Jejich volební sliby
nejsou ve světle této jejich role tak důležité jako sliby koalice. Výsledky voleb ale zároveň postavily sociální demokraty do situace, kdy vládě již není možné jít–poněkud hystericky–po krku, nýbrž je nutné se konstruktivně zamýšlet nad tím, jak řešit hlavní úkoly dne.Během čtyřech měsíců, které od voleb uplynuly, je možné vidět zřetelný posun sociální demokracie k politickému středu a k větší odpovědnosti. Posun od nekonstruktivního křiku ke státotvorným postojům.

Podíváme-li se na sociální demokraty právě prizmatem jejich státotvornosti,
zaslouží si strana plné uznání. V historické perspektivě se počítají nikoliv teatrální gesta, kterých se za určitých okolností dopouští každý politický subjekt, ale skutečnost, že sociální demokraté nepodlehli svodům politické destrukce a umožnili existenci menšinové vlády v zájmu stability státu. A že později odolali tlaku extrémistických stran na odvolání téže vlády.

Je samozřejmě možné argumentovat, že pozice, v níž se sociální demokraté nacházejí, je ideální. Za nic přímo neodpovídají, vládu drží pod značným tlakem, a pravděpodobně skórují v myslích voličů důležité body se svou někdy populistickou rétorikou a sliby, které zatím nemusí testovat v praxi. Na druhé straně sociální demokraté nepropadli pokušení být stejně lacině konfrontační
a nekonstruktivní jako komunisté a republikáni. To, že do strany přicházejí někteří bývalí komunisté, a že někteří z nich mají i jistý vliv, neznamená, že se sociální demokracie stává stranou komunistickou. Od voleb se strana posunula spíše směrem do prava.

Jako v každé straně, existují i v sociální demokracii radikálové, jejichž hlasy jsou občas komentátory zaměňovány za pozice strany jako takové. Miloš Zeman občas jen těžko kontroluje své pokušení skórovat laciné body pomocí bonmotů či provokativních prohlášení. Jeho vyřizování si účtů s politickými protivníky během jeho zahraničních cest, kam cestoval ve funkci předsedy parlamentu (tedy jednoho ze tří nejvyšších ústavních činitelů), bylo zatím
vůbec nejhorším Zemanovým, a přeneseně i sociálně demokratickým, prohřeškem.

Obecně ale nástup sociálních demokratů oživil českou politickou scénu a již přispěl k určitému zlepšení politické kultury. Opozice a koalice již nevedou dialog hluchých: hledají se kompromisy, naslouchá se názorům politických oponentů. Problémy, které byly tak snadno zametány pod koaliční koberec s tím, že ani s opozicí ani s občany je nebylo nutné sdílet (a většinou bezzubých médií se nebylo nutné obávat), jsou nyní zásluhou volebních výsledků a tlaku sociálních demokratů vyplavovány napovrch a řešeny.

Předsedkyně britské dolní sněmovny Betty Boothroydová během své nedávné návštěvy udělila české demokracii několik lekcí, ze kterých se všichni můžeme poučit. Ta první se týká především sociálních demokratů: Vláda má právo vládnout, opozice oponovat. Sociální demokraté sice umožnili existenci menšinové vlády, ale ne vždy zatím vládě vytvořili dostatek prostoru k vládnutí. Další lekce se týká jak sociálních demokratů tak koalice: Je zdravé, když si vláda je neustále nucena uvědomovat, že může být zakrátko v opozici, a opozice, že může zakrátko vládnout. Třetí ponaučení se týká především koalice a všech komentátorů, kterým jde především o odstřel sociálních demokratů (stejně jako levicových komentátorů, kterým jde především o odstřel vládní koalice), nikoliv o konstruktivní kritiku: Demokratická opozice, ať už s ní jakkoliv ideologicky nesouhlasíme, není nutné zlo ale cosi, co ctíme, neboť bez silné opozice je vláda a demokracie v nebezpečí degenerace.


Svobodné slovo – 8. 10. 1996

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..