Nedávné hlasování o rozpočtu i některé výroky různých sociálně demokratických představitelů ukazují, že strana není monolitním útvarem. To není špatné, pokud budeme vnitřní nejednotu ČSSD posuzovat z hlediska stranické demokracie. Sociálním demokratům se v tomto směru nedá vytknout ono vnitřní zkostnatění, kterému se vládní Občanská demokratická strana nyní snaží uniknout –zatím jen verbálními pobídkami některých jejích představitelů k větší vnitřní pluralitě.
Jistá nejednotnost sociálních demokratů má ovšem též problematičtější příčiny.
Tou hlavní je, že strana zatím pouze hledá svou vlastní identitu. Obecně je jasné, že se jedná o demokratickou stranu levicovou. Záběr této levicovosti je ale zatím poněkud široký. Je svým způsobem paradoxní, že zatímco ODS by se chtěla více „rozkročit“, ČSSD by se potřebovala definovat poněkud „úžeji“. Strana si především musí odpovědět na otázku, zdali–navzdory svému nekomunistickému původu–chce být stranou demokratické levice postkomunistického typu, který známe například z Maďarska a Polska, a nebo, zdali chce být skutečnou, víceméně středovou sociálně demokratickou stranou západního typu.
Skutečnost, že strana ještě tuto odpověď nenašla, má částečně co do činění se způsobem, jakým se ČSSD vyvinula v současnou hlavní levicovou opoziční sílu. Jádro strany bylo obnoveno a zformováno především těmi sociálními demokraty, kteří byli členy strany už před komunistickým pučem v roce 1948.
K tomuto jádru se pak postupně přidávali noví členové a politici, kteří začali
bez stranické příslušnosti v Občanském foru. S tím, jak polevoval odpor strany vůči bývalým komunistům, přešli do strany i mnozí „osmašedesátníci“ a později i někteří z těch komunistů, kteří začali opouštět nereformovatelnou komunistickou stranu až po roce 1989.
Někteří z těchto lidí se stali členy ČSSD až po mnohých oklikách, když se nejprve snažili zformovat své vlastní ministrany demokratické levice. Poslední skupinou, která do lůna ČSSD dorazila, jsou politici, kteří ještě v roce 1992 byli schopni zformovat životaschopné nekomunistické levicové strany a v některých případech se i prosadit do parlamentu. Jednalo se například o Liberální a sociální unii či různé „moravské“ strany.
Způsob, kterým se ČSSD utvářela se tedy diametrálně liší od vývoje ODS, která byla téměř od okamžiku, kdy se vynořila z Občanského fora, stranou poměrně monolitní a názorově sjednocenou. Je zásluhou především Miloše Zemana, že dokázal v ČSSD vytvořit prostor pro všechny již zmíněné skupiny.
Tento způsob vývoje strany v sobě ale vždy nesl nebezpečí, že názorové rozdíly uvnitř Sociální demokracie by se mohly prohloubit za rámec pouhých názorových proudů či frakcí v případě, že se straně nepodaří najít vlastní identitu, která by všem těmto skupinám poskytla takříkajíc společné podloží. V současnosti je ČSSD ještě stále víceméně několika stranami v jedné.
Jednou z hlavních dělících čar uvnitř ČSSD též zůstává rozdíl mezi nekomunistickými–nebo, lépe řečeno, antikomunistickými–členy a těmi, kteří buď sami mají komunistickou minulost , nebo jim komunistická minulost ostatních členů příliš nevadí. Uvnitř této druhé skupiny existuje, jak se zdá, spíše spor o to, jakou míru bývalé komunistické angažovanosti nových sociálních demokratů je možné tolerovat a jaký vliv by bývalí významnější komunisté měli mít uvnitř strany. Nedávná kritická slova Stanislava Grosse, že se Miloš Zeman obklopuje bývalými významnými komunisty, pramení právě z nejednotnosti postojů ČSSD vůči bývalým komunistům.
Překlenout všechny tyto vnitřní rozpory nebude snadné. Pokud by se ovšem straně podařilo získat výraznější vlastní tvář, nemusí být vnitřní pluralita na škodu. Zejména viditelnost osobností, které ne vždy souhlasí s Milošem Zemanem, je pro image strany užitečná. Zeman sám je totiž pro ČSSD nejenom jejím největším přínosem ale, díky své kontroverznosti, též největším břemenem. Vědomí, že uvnitř strany existují alternativy, u voličů do jisté míry zmírňuje některé negativní aspekty Zemanovy osobnosti a politického stylu.
Hledání identity ale pro ČSSD neznamená pouze, že se strana musí vymezit úžeji nežli jen jaké jakési široké stranické forum sdružující všechny demokraticky smýšlející levicové síly. Znamená to především, že se ČSSD musí přestat vymezovat pouze jako strana oponující, jako pouhá demokratická levicová platforma namířená proti vládní koalici. Strana, která v minulých čtyřech letech byla v podstatě bezmocnou, a občas tedy i hysterickou, minipartají, se po červnových volbách proměnila v sebevědomého oponenta a kontrolora vládní moci, jehož mínění je nutné brát vážně. Od silné a sebevědomé opozice je ale ještě daleká cesta k přesvědčení voličů, že strana je skutečnou alternativou k současné vládní moci, a že jí může v čele státu skutečně nahradit.
Hlavním úkolem ČSSD je tedy ukázat voličům, že má opravdu kvalitní pozitivní program–že se nevymezuje pouze negativně. Takový krok ale nespočívá pouze v napsání uceleného volebního programu–ten už ČSSD má. Souvisí spíše s konkrétními činy. S nutností ukázat voličům v denodenním politickém životě, že akce strany mají jistou vnitřní logiku, osu, a koherenci–že nejsou eratisté, oportunisté a živené především záští vůči vládní moci.. Schopnost takto jednat ale souvisí s již zmíněným širším problémem vyjasnění si vlastní identity–tedy i v jistém ideovém stmelení oné mozaiky skupin a osobností, které v posledních několika letech do ČSSD přišli. Najít cestu z tohoto, do jisté míry bludného kruhu–v němž strana nemůže najít vlastní identitu, neboť je nesourodá, ale kdy k větší sourodnosti svého chování potřebuje vlastní identitu–je momentálně hlavním úkolem sociálních demokratů.
Lidové noviny – 12. 10. 1996