Politický systém v České republice ještě není plně vyvinut. Politické strany se na pravo-levé škále sice označují termíny, které známe ze západního politického pojmosloví, ale v praxi obvykle nejsou tím, za co se označují. A to platí i tehdy, pokud uznáme, že v denodenním životě mají nárok na jisté pragmatické korekce svých deklarovaných ideových postojů.
Zmatek panuje i v myslích voličů. Velká většina jich v průzkumech veřejného mínění často uvádí na pravo-levé škále obecnou politickou orientaci, která se nekryje s jejich názory na taková řešení konkrétních problémů, jenž by takové orientaci odpovídala v zaběhnuté demokracii. Jak už si povšimli někteří analytici, pokud jde o praktické požadavky, celé spektrum je posunuto do leva; i takzvaní pravicoví či středoví voliči v reálném životě očekávají, že se o mnohé věci postará stát.
K tomuto typicky postkomunistickému zmatení přistupuje zbytnělá role politických osobností. Mnoho lidí nevolí politické programy a ideje, ale to, co pro ně reprezentují Klausova ODS, Zemanovi Sociální demokraté, Luxovi lidovci, Kalvodova a Dlouhého ĘODA, či Sládkovi republikáni. Jediná skupina voličů, která se tomuto post-komunistickému jevu vymyká a volí především svou stranu a její jasnou orientaci, jsou nereformovaní komunisté.
Je možné namítnout, že osobnosti hrají důležitou roli i v západních demokraciích. To je sice pravda, ale závislost stran na lídrech nejde tak daleko, že by například Demokratická strana ve Spojených státech byla v nebezpečí disintegrace, pokud by z ní odešel Bill Clinton, nebo že by v takovém ohrožení byla německá CDU, pokud by jí opustil Helmut Kohl. V českých, a postkomunistických poměrech obecně, jsou ale mnohé strany ještě stále stranami jejich lídrů do takové míry, že bez určitého lídra si téměř nelze představit další existenci strany bez jejího vážného ohrožení v očích voličů nebo dokonce rozpadu.
K tomuto stavu věcí se přidává v českých poměrech další problém. Rivalita mezi lídry dvou nejsilnějších stran, Klausem a Zemanem, není z velké části rivalitou politickou ale především o osobně motivovanou. Česká politika a společnost jsou již několik let v zajetí marnivého souboje dvou poněkud ješitných mužů, kteří kromě toho, že jsou v jistých oborech kompetentními odborníky, vykazují občas v personální rovině známky politické a psychologické nedospělosti.
Pokud by se intenzivní a často nedůstojná řevnivost mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem dala vykázat z politické arény, a nebo alespoň omezit, bylo by možné spory těchto dvou politiků ignorovat. Naneštěstí ale vzájemná nesnášenlivost mezi Klausem a Zemanem začíná stále více interferovat s formulací politiky jako takové.
Stačí si připomenout například povolební odpor Zemana vůči jmenování Klause do funkce premiéra, či výroky Zemana v německém tisku, kde přirovnal Klause k Hitlerovi.
Za zmínku stojí i Zemanovy výroky na adresu Klause a jeho strany během zahraničních cest, které absolvoval coby předseda parlamentu. Při nejrůznějších přích o správnost toho či onoho řešení, Klaus i Zeman málokdy opomenou upozornit na údajnou aroganci toho druhého. Nedávné vyjádření Klause, že se sociální demokracie svým vystupováním ve sněmovně snaží zvrátit polistopadový vývoj, bylo následováno Zemanovým výrokem, že předseda vlády trpí stihomamem.
Na obvinění Zemana, že ODS chystá předčasné volby, pokud vyhraje volby do Senátu, Klaus sdělil TV Nova, že správný politik svůj příští tah neprozradí, neboť politika je jako šachová hra. Je tomu tak ale skutečně? Je politika pouhou hrou dvou rozhádaných a svou pravdou si jistých mužů, kteří spolu hrají šachovou hru, na níž místo figurek používají občany? Nebo je spravováním věcí veřejných, kdy by politici měli jednat v obecném zájmu?
Je chvályhodné, že se Klaus a Zeman dokázali i přes svou rivalitu dohodnout
na racionálním postupu po patovém výsledku voleb a dali tak přednost stabilitě státu před svými osobními zájmy. Od té doby jsme ale opět pravidelně svědky toho, jak chod české politiky určují nejenom legitimní politické zájmy dvou nejsilnějších stran ale i osobní rivalita předsedy vlády a předsedy parlamentu.
Za takových okolností se dá jen těžko rozpoznat, zdali například nedávná snaha ČSSD odmítnout státní rozpočet byla věcně opodstatněná nebo byla spíše útokem Zemana na Klause.
Klaus i Zeman se tímto svým chováním do jisté míry zasloužili o úpadek české politické kultury. Vzájemné džentlemenství a respekt nejsou součástí jejich
politického repertoáru. Pokud jde o úroveň vystupování, vede bezpochyby předseda vlády. To ale mění málo na tom, že i když se on sám málokdy sníží k osobním invektivám, svou nechuť k Zemanovi jen s obtížemi zakrývá.
Vzájemná, osobnostně motivovaná rivalita politiků může mít za určitých pozitivní dynamický efekt. V českých poměrech se ale v současnosti stává kontraproduktivní, neboť v patové situaci nelze jít vládě po krku (z části pouze proto, že jí vede Klaus) a nelze ignorovat opozici (z části proto, že jí vede Zeman). Naopak je nutné, aby spolu lídři dvou nejsilnějších stran komunikovali a do určité míry se vzájemně respektovali.
Zeman ani Klaus, jak se zdá, nejsou své vzájemné negativní emoce schopni oddělit od politiky coby správy věcí veřejných. Navíc se zdá, že jejich vzájemný souboj je do jisté míry odrazem jejich poněkud autoritářského přístupu k politice, tedy i ke stranám, v jejichž čele stojí. Je tedy možné, že politické poměry a nutnost vnitrostranických reforem (kterým momentálně oba tak trochu stojí v cestě), vynutí nástup nové generace politiků. Osobností, které nevidí politiku především jako velké zrcadlo sebe samých, ale jako pole pro nalézaní průchodných, osobními emocemi nazatížených řešení někdy i spolu s těmi, kteří stojí na druhé straně pomyslné politické bariéry.
Svobodné slovo – 20. 10. 1996