Opoziční a mediální kritika chyb, kterých se koalice dopustila v procesu privatizace, bankovní skandály, i emocionální dikuse vyvolaná slovy Václava Klause, že se sociální demokracie snaží zvrátit polistopadový vývoj, přerostly v některých případech do diskuse o celkové správnosti reformního kursu staronové koalice. Odpověď premiéra Klause v nedávné televizní Debatě na ostrou kritiku sociálně demokratického poslance Zaorálka, dosti přesně vystihla situaci. „Vy a já asi nežijeme v téže zemi“, řekl předseda vlády.
V současné diskusi jde skutečně o rozlišení mezi těmi, kteří jakoby nežili v této zemi a nechtějí vidět ono pozitivní, čeho bylo dosaženo (a kterým jde v mnoha případech o změnu systému), a těmi, kterým jde o nápravu chyb v rámci již vytvořeného systému. To je také dělící čára mezi konstruktivní opozicí a opozicí, která se řídí především heslem, „čím hůře, tím lépe“.
Ať už se díváme na transformační proces pod vedením staronové koalice jakkoliv kriticky, jedno je jasné: Klausova vláda dokázala v podstatě nemožné.
Dokázala přetvořit celý postátněný hospodářský systém vážně narušený komunistickým experimentováním v model, který již nyní v mnoha směrech odpovídá tomu, co známe z vyspělých tržních ekonomik. Stalo se tak bez vážných sociálních otřesů a hospodářského úpadku. Klaus a jeho vláda uspěli především proto, že dokázali pomocí trpělivého přesvědčování dostat velkou část veřejnosti na svou stranu a vytvořit ve společnosti pozitivní náboj.
Jednalo se o zásadní a jedinou možnou systémovou změnu. Dnes už nemá smysl diskutovat o tom, zdali v privatizačním procesu například měly převážit jiné formy privatizace. Kritici kupónové metody příliš rychle zapomněli, že to byla právě tato metoda, která svým způsobem mobilizovala celou společnost. A ačkoliv slovo „mobilizace“ zní poněkud nepříjemně našim uším, mobilizace byla pravděpodobně tím nejcennějším aspektem celého procesu.
Rozsah změn, které se za několik posledních let v české společnosti udály, má jen málo historických paralel. Většina těchto změn byla pozitivní a úspěšná. To, že se vláda v tomto procesu dopustila určitých chyb, že začala po určité době ztrácet dynamiku, a že–nevystavena skutečnému tlaku opozice a medií–začala trochu ztrácet ze zřetele voliče, nejsou systémové chyby. Systém vytvořený koaliční vládou je v pořádku. Jak opozice, tak koalice se spíše musí zamýšlet nad tím, jak v rámci tohoto systému napravit chyby a jak tento systém případně vylepšit.
Nejvážnější chybou v celém transformačním procesu, jak se zdá, bylo jisté podcenění role právního státu a jisté zakrnění politické kultury. Důraz se–pochopitelně– kladl na ekonomické aspekty transformace. Na reformu právního systému, včetně rychlého zavedení právních mechanismů regulujících fungování trhu, se kladl důraz menší. Politická kultura zamrzla na určité úrovni, neboť koalice nebyla nucena o věcech příliš diskutovat s bezzubou opozicí; opozice pak byla většinou nekonstruktivní.
Koalice též může být viněna z toho, že dostatečně nevyužila onoho pozitivního náboje, který sama v obyvatelstvu vytvořila. Jakoby již dva roky před červnem 1996 začala myslet na volby–tedy na to, co určitá nepopulární opatření mohou způsobit v myslích voličů.
Je jasné, že jak komunisté tak republikáni se nikdy nesmířili se samotným systémem vytvořeným procesem transformace; jejich cílem je dekonstrukce nebo destrukce tohoto systému. Sociální demokracie je složitější případ. Základní dělicí čára uvnitř této strany je právě mezi těmi, kteří se ztotožňují se systémem tržního hospodářství vytvořeným koalicí, ale žádají nápravu chyb nebo mají na dílčí problémy, zejména roli státu v určitých oblastech, jiné názory. Druhou skupinu tvoří ti, kteří jsou nespokojeni se systémem jako takovým. Problémem je, že nemají žádnou skutečnou alternativu–neboť jedinou alternativou je cesta zpět. Cesta, která se až příliš podobá tomu, co chtějí i nereformovaní komunisté.
Souboj mezi těmito dvěma skupinami je soubojem o budoucí podobu sociální demokracie. Soubojem mezi těmi, kdo mají pozitivní program změn založený na vizi zlepšování toho, čeho již bylo dosaženo, a těmi, kterým především vadí některé základní principy tržního hospodářství, ale přitom za ně nemají skutečnou náhradu kromě zkrachovalých „třetích cest“.
Je svým způsobem dobře, že má sociální demokracie nyní dostatek moci, aby jí to nutilo k odpovědnosti za její rozhodnutí. Někteří členové této strany si to již
uvědomují a to povede ke krystalizaci v této straně. „Hřiště“, na němž Česká republika musí hrát, je poměrně dost přesně vymezeno mezinárodními institucemi onoho světa, jehož součástí se chceme stát, a základními (a dostatečně vyzkoušenými) zákony tržního hospodářství. Být konstruktivní opozicí v českých poměrech znamená hrát na tomto hřišti, neboť neexistuje žádná systémová alternativa–s výjimkou cesty do minulosti.
Lidové noviny – 23. 10. 1996