Před dvěma lety spolu prezident Václav Havel a předseda vlády Václav Klaus vedli mediální diskusi o tom, zdali Česká republika potřebuje rozvinutou občanskou společnost. Havel argumentoval, že občanská angažovanost a iniciativy k demokracii patří právě tak jako angažovanost politická. V tomto kontextu požadoval, aby byl co nejdříve přijat zákon o neziskových organizacích. Poukazoval též na vzájemnou závislost sféry politické a občanské. Pokud se politické strany nekonfrontují se životadárným prostředím občanské společnosti, jsou v nebezpečí vnitřního usychání, varoval prezident.
Václav Klaus namítal, že samotný koncept občanské společnosti je pochybený.
Že liberální demokracie je založena především na svobodných jedincích, a že mezi státem, politickými stranami a svobodným jedincem není třeba budovat jakési další vrstvy. Podstatou Klausova argumentu bylo, že občanská společnost je kolektivistický koncept oživený bývalými disidenty, který je neslučitelný s liberální demokracií.
Zdá se, že se jednalo o určité nepochopení konceptu občanské společnosti. V případě občanské společnosti se totiž vůbec nejedná o spor mezi liberálním a socializujícím pojetím demokracie. Společnost svobodných občanů nevylučuje občanskou společnost. Naopak: každá demokratická společnost svobodných občanů si téměř automaticky vytváří občanskou společnost. Šlo a jde tedy spíše o to, jak rychle si naše liberální demokracie životaschopnou občanskou společnost vytvoří a jaký tedy bude mít obsah .
Šlo a jde též o to, jak rychle se chceme přiblížit zaběhnutým demokraciích.
V každé rozvinuté západní demokracii dnes totiž existuje husté předivo ve své podstatě nepolitických aktivit občanů, které na sebe často berou organizovanou podobu. Cílem těchto aktivit není nahradit politické procesy; zároveň se ale občanská společnost stále více podílí na řešení úkolů (například v oblasti ekologie), které se svou komplexností a charakterem částečně vymykají politickým procesům.
Občanská společnost je složitý sociální organismus, který se v moderních demokraciích vytvářel dlouhou dobu. Dnes občanská společnost slouží nejenom jako důležité podhoubí a zdroj inspirace pro politickou sféru ale i jako určitý stabilizující „polštář“, který zmírňuje dopady politických otřesů a zvratů. Ty mladé demokracie, které nemají vyvinutou občanskou společnost, jako byly až donedávná například demokracie jihoamerické, jsou náchylné k náhlým zvratům.
Jihoamerický příklad také ukazuje, že existence robustní občanské společnosti je vázána na celou řadu podmínek, jako je dosažená životní úroveň, existence střední třídy, vzdělanostní úroveň, tradice, a–samozřejmě–občanské a politické svobody. Existují i další souvislosti. Americký politolog Robert Putnam například ukázal, že ty oblasti Itálie, které nemají tradici občanské společnosti jsou na tom ekonomicky hůře nežli sever Itálie, kde tradice občanské společnosti sahají až do doby městských států. Tyto oblasti jsou také politicky stabilnější. Jinými slovy: existuje vzájemná závislost mezi dlouhodobou ekonomickou prosperitou, politickou stabilitou a občanskou společností.
Havel nikdy nenavrhoval, že by horizontálně organizovaná občanská společnost měla nahradit vertikálně organizované politické subjekty. Jeho obhajoba občanské společnosti neměla nic společného s jeho původní disidentskou nedůvěrou v politické strany a vizemi „nepolitické politiky“. Přesto tak byla naneštěstí Klausem částečně pochopena. Stejně jako například instituce ombudsmana, koncept občanské společnosti byl viděn jako nástroj oslabení moci politických stran a, přeneseně, i vládní koalice.
Havel, vědom si toho, že občanskou společnost nelze naoktrojovat, požadoval razantnější přístup k vytváření podmínek, které by předivu občanských aktivit pomohly růst. Zákon o neziskovém sektoru byl nakonec přijat, ale další kroky, které by občanské společnosti pomohly růst–jako například decentralizace státní správy–zatím učiněny nebyly. Senát, který by politickou sféru mohl přiblížit konkrétním občanům, bude ustaven se čtyřročním zpožděním. Navíc asi před rokem celá diskuse o občanské společnosti utichla.
Dnes se skutečnost, že legitimní diskuse o občanské společnosti nastolená Havlem byla zbytečně zpolitizována a coby „kontroverzní“ odsunuta na vedlejší kolej v zájmu stability, vrací jako bumerang. Česká společnost je přepolitizovaná, ale jedná se v mnohém o přepolitizované prázdno bez obsahu. Strany, nekonfrontované životaschopnou občanskou společností, se věnují především planému partajničení. Politici často nedělají politiku ale politikaří. Žabomyší politické spory ovládají celou společnost a rezonují ve zmíněném prázdnu s hlukem, který by spíše příslušel skutečně nosným tématům.
Je zřejmé, že pokud se česká demokracie chce skutečně zabydlet v rodině etablovaných demokracií, čeští politici by se měli snažit vytvořit co nejlepší podmínky pro občanskou společnost, ať už prostřednictvím decentralizace, legislativních podnětů pro další rozvoj neziskového sektoru, či pomoci střední třídě. Na rozvoji občanské společnosti závisí nejenom stabilita a životaschopnost politických institucí ale i budoucí ekonomická prosperita.
Lidové noviny – 7. 11. 1996