První generace senátorů bude mít chatrný mandát

Překvapivě nízká účast voličů v prvním kole senátních voleb je především určitou prohrou demokracie. Výhrou je pouze pro ty, pro které je výhrou každá prohra našeho současného systému–tedy pro republikány a komunisty.

Nízkou účast ve volbách je možné vysvětlit celou řadou faktorů. Můžeme argumentovat, že Senát a způsob volby do něho jsou pro voliče poněkud matoucí novinkou. Můžeme též připomenout, že většina voličů Senát nikdy nechtěla. A že čeští politici, namísto vysvětlování a obhajoby Senátu, v minulých čtyřech letech mnoha případech spíše opakovaně vyjadřovali vůči Senátu skepsi. Zatímco Občanská demokratická strana dokázala Senát akceptovat alespoň od té doby, kdy byl přijat zákon o volbách do Senátu, předseda Sociálních demokratů Miloš Zeman ještě během senátní volební kampaně vyjadřoval pochybnosti o smyslu této instituce. Důvod je možné hledat i vtom, že panuje i určitá voličská únava, neboť senátní volby jsou již druhými celostátními volbami tento rok. Navíc volbami dvoukolovými.

Tím nejdůležitějším důvodem voličské apatie v prvním kole senátních voleb–jak už někteří komentátoři naznačili–ale je jisté znechucení politikou. Nejenom, že jsme v posledních měsících byli svědky celé řady skandálů, z nichž některé–jak se zdá–opět skončí ve ztracenu. Byli jsme též svědky–a zajatci–velmi nízké politické kultury našich politických představitelů. Politika–alespoň ta, která je viditelná voličům–byla v mnoha případech zredukována na poťouchlé hašteření a osobní přestřelky.

Namísto diskuse o nosných tématech se naše společnost propadla do přepolitizovaného prázdna. Sociální demokracie nevyužila šance nabídnuté v červnových volbách fungovat jako konstruktivní opoziční strana. Z jejich kroků byla někdy až příliš cítit především téměř iracionální zášť vůči vládní koalici, zejména ODS. Miloš Zeman pak propadl v roli jednoho z nejvyšších ústavních činitelů. Jeho opakované kontroverzní výroky a radikalismus řadu voličů vystrašily.

Koalice, zejména ODS, se zase nedokázala vypořádat se změnou poměru sil po červnu. Některé oprávněné kroky a akce opozice byly–zbytečně a hystericky–označovány za pokusy zvrátit polistopadový vývoj. Z prohlášení koaličních představitelů, zejména Václava Klause, bylo až příliš cítit, že si zvykli vládnout bez opozice. Že demokratickou opozici nepovažují za sílu, s níž by se
mohli konstruktivně konfrontovat a občas se od ní něco i naučit. Naopak: že jí považují pouze za nutné zlo.

Povolební neschopnost jak koalice tak opozice vyrovnat se s novou situací (a jejich špatné chování) v podstatě eliminovala voličské alternativy. Ti voliči, kteří v červnu volili pro ČSSD z protestu proti ODS, či z protestu proti koalici obecně, neměli už v senátních volbách ke komu přejít. ODS od června jen málokoho přesvědčila, že se poučila z minulých chyb. ČSSD zase především přesvědčila nejenom, že ještě není zralá vládnout, ale že není ještě ani zralou opozicí.

Pokud účast ve druhém kole senátních voleb výrazně nevzroste, budou senátní volby prohrou dokonce i pro jejich pravděpodobného vítěze–tedy ODS. Václav Klaus před volbami opakovaně zdůrazňoval, že chce, aby voliči vyslali jasný signál, že se staví proti tomu, co Klaus vidí jako snahy zvrátit některé aspekty transformace. Jinými slovy, aby vyslali signál, že se politické kyvadlo zase vrátilo zpět do tábora koalice a–zejména–ODS.

Mizivá účast ve volbách ovšem znamená, že i kdyby ODS vyhrála ve všech obvodech, v nichž se její kandidáti dostali do druhého kola, volby žádný takový signál nevyšlou. Naopak. Mnoho voličů zůstalo doma zřejmě z protestu–a to jak proti politice koalice tak proti politice ČSSD. A na obecnější úrovni–jak už bylo řečeno–z protestu proti politice jako takové. ODS z výsledků voleb s tak nízkou účastí nemůže například vyčíst, jak by asi dopadly předčasné volby do dolní sněmovny.

Nízká volební účast podemílá i legitimitu Senátu jako instituce. Dokonce i ti senátoři, kteří byli zvoleni hned v prvním kole, byli ve svých obvodech zvoleni
jen 15 až 20 procenty voličů (neboť obdrželi 50 procent hlasů při účasti zhruba jedné třetiny voličů). Je pravděpodobné, že prestiž senátorů a chuť lidí v senátních volbách volit poroste, až bude Senát takříkajíc na očích. Pokud ale voličská účast v druhém kole radikálně nevzroste, první generace senátorů a Senát jako takový budou mít jen velmi chatrný mandát.

Propastně nízká volební účast by měla nutit k zamyšlení všechny demokratické politiky bez rozdílu politické orientace. Měla by nutit k zamyšlení i všechny jednostranné apologety jak koalice (zejména ODS), tak ČSSD, kterými se to hemží v českých médiích. Určité selhání české demokracie, které nízká účast ve volbách představuje, není totiž pouze selháním jednoho tábora.

Hlavním problémem není střet mezi transformačními a protitransformační snahami, jak se nám někteří politici a komentátoři snaží namluvit. Jde spíše o znovuvytvoření pozitivního náboje ve společnosti. Zároveň si je ale nutné uvědomit, že snahy oživit pozitivní náboj založený na onom druhu transformace, které jsme až dosud byli svědky, je odsouzen k nezdaru. Společnost je už někde jinde.

Jde z velké části o to, že čeští politici mluví jazykem a postulují problémy, které jsou pouze zástupného rázu. Že nejsou schopni nabídnout společnosti širší věrohodnou vizi dalšího rozvoje. Vizi, která by překročila meze ekonomicko-technokratického slovníku privatizace. Že vytvořili atmosféru, v níž se průměrnému občanovi zdá, že, ať udělá, co chce, na nic nemůže mít skutečný vliv. Že tím posledním, o co jde, je právní stát, průhlednost, čistota, lidská slušnost a morálka.


Svobodné slovo – 20. 11. 1996

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..