Výsledek prvního kola voleb do Senátu je považován za prohru osobností a vítězství stranického principu. Někteří komentátoři a politici varují, že stranický senát, navíc ještě jen dvoubarevný, neguje původní záměr. Tedy vytvoření jakéhosi nadstranického tělesa „moudrých“, kteří by dohlíželi na výsledky práce stranické sněmovny.
Charakteristika budoucího Senátu jako tělesa čistě stranického je ovšem zavádějící. Nářek některých politiků nad ztrátou nadstranickosti stejně jako jásot jiných nad tím, že se do Senátu prosadily pouze strany, je předčasný. Senát totiž bude obojím: stranickým i nadstranickým tělesem. A to i když bude dominován pouze kandidáty dvou či tří stran bez účasti takzvaně nezávislých kandidátů.
Důvodů existuje hned několik. Tím hlavním je samotný volební systém použitý při volbách do horní komory. Většinový systém totiž svazuje úspěšné kandidáty nejenom se stranami, které jim poskytly při volbách podporu, ale i s konkrétními volebními okrsky. Senátoři budou reprezentanty nejenom čistě stranických hledisek, ale i hledisek svého obvodu.
Navíc vzhledem k nízké volební účasti, mnozí kandidáti budou zvoleni pouze pouhými dvaceti procenty voličů ve svém obvodu. Tak, jak se to například už stalo v případě těch, kteří postoupili přímo z prvního kola. Pro senátory bude tedy těžké prosazovat striktně stranická hlediska na úkor zbylých, často až osmdesáti procent voličů, kteří pro ně nehlasovali.
Ale i bez nízké účasti by situace byla podobná. Senátor bude mít šanci ve svém obvodu politicky dlouhodobě uspět a zapsat se pozitivně do podvědomí celého obvodu pouze tehdy, bude-li reprezentovat nejenom svou stranu ale i zájmy obvodu. Tyto zájmy a jejich řešení se nemusí vždy krýt s linií senátorovy strany. Senátoři budou tedy neustále v jakémsi pnutí mezi zájmy jejich stran a zájmy konkrétního obvodu.
Toto je v českém politickém systému do jisté míry nový úkaz. Poslanci sněmovny jsou voleni na kandidátkách stran ve velkých obvodech. Svým voličům se odpovídají především prostřednictvím svých stran. Jejich úspěšnost závisí na úspěchu či neúspěchu jejich strany. Není proto divu, že poslanci
si hledí především mínění sekretariátů svých stran a–v těch stranách, kde se praktikují primárky–též názorů krajských a místních stranických organizací. Konkrétní volič je až na třetím místě.
V případě senátorů bude vazba na stranické sekretariáty podstatně slabší. Dá se očekávat, že hlasování, které nebude v souladu s linií stranického klubu či stranického sekretariátu, bude podstatně častější. Pro samotné strany také bude podstatně těžší na senátory vyvíjet účinný tlak. Pokud se totiž senátor
opravdu dobře zapíše do podvědomí voličů ve svém obvodě, nebude už tolik muset spoléhat na podporu strany v příštích volbách.
Zatímco v prvních senátních volbách takzvané nezávislé kandidáty, až na výjimky, měl málokdo v konkrétních obvodech „vyzkoušené“, situace v příštích volbách bude podstatně jiná. Ti senátoři, kteří se nyní spojili s nějakou stranou–možná částečně proto, že správně tušili důležitost stranického principu v prvních volbách–mohou být v příštích volbách v pokušení kandidovat jako nezávislí, pokud zjistí, že se strany příliš snaží interferovat s jejich rozhodnutími a poškozují je tak v očích „jejich“ voličů.
Dalším důležitým faktorem bude, že senátoři budou prominentními ústavními činiteli, kteří budou často na očích veřejnosti. I to bude u některých působit, že se budou snažit vymanit z područí silného stranického vlivu. Je dokonce pravděpodobné, že senátoři–už díky povaze jejich úřadu a proto, že je jich méně než poslanců–budou v médiích prominentnější nežli poslanci. jejich rostoucí známost–a v některých případech prestiž–budou jistě mít vliv na jejich ochotu podřizovat se bezhlavě stranické disciplině.
Důležitým faktorem, který bude posilovat nezávislost senátorů je i jejich věk a délka mandátu. Mnozí senátoři již nesledují žádnou další politickou kariéru nebo ani nepomýšlí na znovuzvolení. Ti, kteří jsou už nyní zvoleni na šest let, se nemohou řídit pouze momentální politickou situací a popularitou jejich stran.
Ta je vrtkavým faktorem a může se radikálně měnit. Senátoři si tedy budou muset budovat svou vlastní, částečně nadstranickou, bázi popularity–navíc bázi s dlouhodobějším výhledem nežli poslanci.
Všechny tyto důvody neznamenají, že senátoři budou ve velké většině nakonec víceméně nezávislí na svých stranách. Mnoho z nich se stranami nespojilo pouze z taktických důvodů, ale proto, že sdílejí základní filozofii té které strany.
Mnozí ale budou pod tlakem reality, aby nevystupovali příliš stranicky. Mnozí, s tím jak poroste jejich prestiž, budou striktní podřízenost straně vidět jako nežádoucí. Je tedy zřejmé, že už samotný volební systém použitý při volbách do Senátu a další faktory, znamenají, že o stranickosti Senátu je nutné mluvit s opatrností.
Lidové noviny – 25. 11. 1996