Zeitgeist a česká politika roku 1996

Každé historické údobí má svá nosná témata, svůj jazyk, svého ducha. Tedy to, co se někdy též nazývá Zeitgeist. Každé období má i své představitele, kteří jsou schopni ona nosná témata formulovat v různých polohách a v různých oblastech. Někteří tito představitelé, ať už v kultuře nebo v politice, jsou schopni přístup k realitě a k jazyku, kterým se daná realita vyjadřuje, měnit, s tím, jak se mění duch doby. Jsou schopni nahmatat tep společnosti a pochopit změny, které se někdy dějí pouze podpovrchově.

Jiní odehrají svou roli v rámci jednoho historického období a zmizí. Většinou je tomu tak proto, že jim buď chybí jistá intuitivní schopnost vycítit, čím společnost opravdu žije a nebo jsou příliš autoritativní a pohlceni sami sebou. Myslí si, že společnost bude následovat je, místo aby se oni snažili pochopit změny ve společnosti. Zůstávají pak v zajetí témat, jazyku a ducha toho období, v němž sehráli klíčovou roli.

Český premiér Václav Klaus i jeho hlavní politický rival Miloš Zeman jsou příklady toho, jak lidé, kteří sehráli významnou roli v určitém období, se mohou začít jevit jako postavy téměř tragikomické v období jiném. V uplynulých týdnech se tohoto jevu dotkli i různí komentátoři.

Před pouhými pěti lety Václav Klaus byl schopen naprosto přesně vystihnout a formulovat nejdůležitější úkoly a témata doby. Pochopil mnohem dříve nežli disidentské křídlo Občanského fora, že politiku není možné provozovat skrze horizontálně organizovaná hnutí, ale musí se tak dít skrze vertikálně organizované strany. Pochopil, že společnost se chce pohnout dopředu na základě jasně formulované vize transformace a že je ochotna v zájmu takové transformace přinést oběti.

Skutečnost, že ono druhé, ne-Klausovské křídlo OF zaspalo a nezachytilo měnící se zeitgeist, znamenala jeho drtivou porážku. Volby v roce 1992 pak byly nejenom vítězstvím moralizování odmítajících technokratů nad humanisticky orientovanými, ale problémy poněkud rozplizle formulujícími, politiky, ale i vítězství vize rychlé transformace společnosti redukované převážně na ekonomické aspekty a okleštěné o důraz na současné budování právního státu a občanské společnosti.

Po čtyřech letech Klaus deklaroval, že se společnost úspěšně vynořila z operační místnosti, posiluje v rehabilitačním středisku, a je připravena zařadit se v mnoha ohledech mezi normální státy. Klaus měl do jisté míry pravdu. Zároveň se ale rychle ukázalo, že on sám už jakoby neuměl mluvit jiným jazykem nežli ekonomicko-technokratickým nebo striktně stranickým žargonem onoho transformačního období, kterému předsedal.

Klausovou nespornou zásluhou je vytvoření základních a solidních parametrů
tržního hospodářství a upevnění základních demokratických mechanismů.
Ale pestrobarevný svět, do něhož se společnost začíná vynořovat z transformačního tunelu, má další dimenze. Do společenského podvědomí se začínají vracet témata, jako je morálka, právní stát, občanská společnost, průhledná pravidla hry–tedy témata, která byla v zájmu rychlé transformace tak trochu odsunuta na vedlejší kolej. Václav Klaus jakoby si najednou nevěděl rady. Jeho jazyk selhává, jeho politické reakce začínají být kontraproduktivní i pro jeho vlastní stranu.

Důvodem politického přešlapování v České republice ale není jenom neschopnost Klause a jeho strany vymanit se ze zajetí slovníku „operační místnosti“–tedy začít formulovat problémy postransformační, kde už není možné těžit politický kapitál ze strašáka protitransformačních sil. Důvodem je i to, že i ta politická síla, která byla v červnových volbách díky změně společenského cítění (jenž Klaus tak docela nepochopil) postavena na úroveň ODS–tedy Sociální demokracie–je sama v zajetí stejného slovníku a duha doby.

Ani ČSSD a její předseda nemají nosná témata. Jejich politikou je politika slepé stranické konfrontace. ČSSD v Zemanově pojetí je pouhým negativním odrazem ODS, neboť každé její „ne“ je pouze odpovědí na „ano“ vyslovené ODS–a naopak. Ani Zeman ani většina ČSSD také nepochopili měnící se zeitgeist. Namísto snahy dát onomu již dosaženému nový rozměr zakotvený v právním státu, morálce, a slušnosti, Zeman a jeho strana jsou v praxi konfrontační a stejně slepě straničtí jako jejich největší rival. Stejně jako Klausovi, ani Zemanovi se nedaří uchopit témata a styl doby. Jakoby politik, který vyrostl na pouhé negaci toho, co reprezentoval Klaus, nyní už nemohl překročit stín svého vlastního sloganu, v němž jde vládě a Klausovi po krku.

Politické dusno, nízká účast v senátních volbách a další negativní jevy, jsou především symptomem toho, že dva vedoucí čeští politici a jejich strany ztratili schopnost komunikovat se společností, neboť ztratili schopnost mluvit jejím jazykem. Schopnost postulovat problémy, které společnost opravdu trápí. Jejich jediným štěstím je, že se zatím nevynořil politik či politikové, kteří by sehráli stejnou roli, jakou sehrál Václav Klaus před pěti lety.


Lidové noviny – 26. 11. 1996

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..