Lidové noviny uveřejnily 27. listopadu rozsáhlou polemiku Mojmíra Povolného s mým článkem o českém provincialismu, který byl publikován v časopisu Nová Přítomnost. Nejprve bych se chtěl pozastavit jak nad nedostatkem profesionalismu Mojmíra Povolného tak, v tomto případě, Lidových novin. Bylo by přirozené, kdyby Povolný uveřejnil takovou polemiku v tom časopise, kde se objevil můj původní článek, a kde si ho tedy čtenáři mohli přečíst. Z mého článku dělá karikaturu především svým shrnutím. To je možné proto, že svůj článek adresuje čtenářům, kteří ve velké většině článek nečetli. Lidové noviny se pak publikováním této polemiky–bez toho, aby též přetiskly můj původní článek–dopouštějí čehosi, co jsme znali v předchozím režimu. Tam se také občas vedly „polemiky“ s tím, co většina čtenářů neznala.
Povolnému se nelíbí, že český provincialismus údajně ilustruji pouhými karikaturami. Domnívám se ale, že uvedené příklady českého provincialismu, jako je například nedůvěra některých českých politiků a občanů k širšímu kontextu přesahujícímu naše politické zápectnictví a opatrnost–projevující se například nedůvěrou k evropské integraci–nejsou karikaturami. Stačí se podívat právě na průzkumy veřejného mínění, které Povolný (zřejmě bez toho, aby si skutečné průzkumy prostudoval) uvádí na podporu svých argumentů, a které prý ukazují, že většina Čechů chce do NATO a Evropské unie. Podle skutečných průzkumů o vstup do NATO stojí zhruba jedna třetina lidí, jedna třetina neví, a jedna třetina je proti. Podpora pro vstup do Evropské unie se pohybuje okolo 50 procent–a klesá.
Tato čísla ostře kontrastují například s Polskem, kde je pro vstup do obou organizací jednoznačně více než 80 procent lidí. Je samozřejmé, že důvody pro nedůvěru Čechů v tyto dvě organizace jsou různé a bylo by nutné je pečlivě zkoumat. Ale mezi těmi důvody zcela nepochybně je i naše vrozená nedůvěra k věcem, které přesahují naše česká humna. Navíc nedůvěra reprezentovaná a dále živená ambivalentními postoji některých českých politiků, kteří je odívají do hávu polemizujícího euroskepticismu.
Povolný argumentuje, že Češí nejsou o nic více provinciální nežli jiné evropské národy. Pokud si přečetl můj článek pečlivě, ví, že jsem poukázal na provincialismus i jinde, například v Rakousku či Bavorsku. Účelem článku nebylo jakési sebebičování. Jeho účelem bylo rozpoutat diskusi o poměrně vážném jevu. Totiž, že provincialismus v českém pojetí do určité míry nepříznivě interferuje právě s tím, na co Mojmír Povolný v závěru svého článku apeluje slovy Masaryka: se skutečným patriotismem a světoobčanstvím. Jinými slovy: provincialismus v českém pojetí není jen jedním z mnoha společenských jevů, ale je v mnoha oblastech ještě stále určující pro náš náhled na svět a ovlivňuje i výkon politiky.
Možná neškodí se též zamyslet nad tím, proč můj článek tolik rozčilil právě Povolného. Je to především proto, že mnozí lídři některých zámořských krajanských organizací, jakým je i Mojmír Povolný, jsou občas čímsi, co se dá nazvat „Češi z profese“. Své profesionální bytí a identifikaci vystavěli na svém „češství“ nebo „českoslovenství“.
Když jsem v roce 1981 coby čerstvý emigrant přijel do New Yorku, pracoval jsem nejprve v různých zaměstnáních, včetně českých restaurací na Manhattanu. Tam se občas scházeli právě představitelé nejrůznějších krajanských organizací. Coby čerstvému přistěhovalci mi bylo brzy jasné, že mnoho z těchto lidí bylo, jak se řekne pěkně anglicky, „out of touch“. Jinými slovy: nerozuměli už téměř vůbec české realitě „doma“. Většina z nich názorově zamrzla kdesi v období své vlastní emigrace. A většina z nich byla „profesionálními“ Čechy nebo Čechoslováky.
Zatímco lobbistická sdružení mnohem menších národů dokázala vládu Spojených států rozhýbat k akci, česká sdružení byla často zahleděna více do svých knedlíků a folklóru. Ačkoliv mnohá karajanská sdružení konala záslužnou práci, mnozí z profesionálních zámořských vlastenců si s sebou importovali nejhorší rysy českého provincialismu, které život v etnickém ghettu ještě prohloubil. Právě proto se některé z těchto organizací například dívaly s despektem na činnost československých disidentů. Nepochopili, že mnozí disidenti, jako právě nynější prezident Václav Havel, se naopak díky své osobní odvaze dokázali stát skutečnými světoobčany–přesto že i oni byli též zajatci určitého ghetta.
Není dobré se sebebičovat ale ani odbýt celý problém s tím, že se jedná o problém marginální. Provincialismus, coby nemoc, má totiž mnoho výhonků, včetně xenofobie a rasismu, do kterých přerůstá ve svých extrémních a někdy i méně extrémních podobách. Ve svým mírnějších polohách se pak situuje právě do polohy „co je české, to je hezké“, a každý pokus o kritickou diskusí našich horších vlastností, ale i některých horších aspektů naší historie, je nemožný, neboť jej zastánci takového názoru považují za útok na jejich vlastní omezenou identitu.
Lidové noviny – 29. 11. 1996