Stejně jako u mnoha jiných věcí záleží při hodnocení sedmi let, kteréuplynuly od sametové revoluce, částečně na nás samotných. Jinými slovy:
záleží na tom, zdali chceme vidět sklenici jako napůl prázdnou nebo
napůl plnou. Záleží také na tom, čím měříme. Budeme-li měřit pouze
svými představami, které jsme měli v roce 1989, většina z nás nejspíše
poukáže na to, v čem současný stav české společnosti našim ideálům
nedostál. Budeme-li se dívat okolo, po ostatních postkomunistických
zemích, uvidíme, že si nepočínáme zle–a to dokonce ani ve srovnání s
východním Německem, kterému přerod k demokracii a tržnímu hospodářství
platí bohatý strýček.
Naším největším úspěchem bezesporu je, že se podařilo–bez velkých
sociálních a politických otřesů–vybudovat základní parametry tržního
hospodářství a fungující demokratické instituce a mechanismy. Naším
největším selháním je, že jsme hned od počátku pomocí důsledné právní
regulace nechránili nové instituce a mechanismy před korupcí,
neprůhlednosti a zneužíváním. Mnohé z těchto institucí a mechanismů
jsme také zatím nenaplnili skutečným životem. Mnohdy zatím fungují v
jakémsi vzduchoprázdnu, nezakotveny ve skutečném mentálním přerodu
směrem k demokracii a k právnímu státu.
Jako bychom znovu osvědčili svou tradiční schopnost přizpůsobit se
„poměrům“, ale přitom zapomněli, že tentokrát nám tyto poměry nejsou
nikým vnuceny. Stejně jako existoval jazyk komunismu, existuje i jazyk
demokracie. Nedalo nám mnoho práce pochopit skrze jaký jazyk demokracie
a tržní hospodářství fungují. Co zatím dokážeme méně, je bytostně se
ztotožnit s tím, co demokracie především je: demokratický duch,
tolerance, úcta k právu, a skutečná občanská a politická angažovanost.
Formě, kterou jsme si opět dobře osvojili, často chybí obsah.
Odkud přicházíme
Demokracie, kterou jsme po listopadu začali vytvářet, byla ovlivněna
celou řadou faktorů, které byly částečně mimo naší kontrolu. Řídili
jsme se příklady První republiky a západních demokracií, ale po
čtyřiceti letech izolace nebylo vždy snadné rozpoznat, co je a co není
dobrý příklad. Měli bychom být parlamentní demokracií nebo
prezidentskou republikou? Měl by prezident hrát roli podobnou té,
kterou hrál za první republiky? Měli bychom vždy spoléhat pouze na
mechanismy parlamentní demokracie nebo spíše na „dobrý“ český zvyk
domluvit se za scénou, jako to činila takzvaná Velká Pětka za První
republiky? Měli bychom mít jednokomorový nebo dvoukomorový parlament?
Ovlivňovalo nás též dědictví komunistického systému. Už samotná
komunistická ústava, kterou jsme zdědili, a kterou nebylo možné celou
okamžitě předělat, byla napsána coby ústava parlamentní demokracie,
když se z ní odstranila
ustanovení o vládě proletariátu či vedoucí roli komunistické strany.
Začali jsme
tedy, chtě nechtě, se systémem institucí a vzájemnými vztahy mezi nimi,
které jsou typické pro parlamentní demokracii.
Způsob, jakým komunistický režim až do svého pádu fungoval, poznamenal
i charakter demokratických institucí. Zatímco v Maďarsku a Polsku si
komunistické strany–díky postupné liberalizaci poměrů–vydobyly zpět
určitou legitimitu, Komunistická strana Československa byla zcela
zdiskreditována. Reformní elementy z ní byly vymýceny hned po roce
1968; zůstali jen neostalinisté a oportunisti. Ti druzí odešli hned po
revoluci. To KSČ také z velké části znemožnilo přeměnit se v
postkomunistickou stranu, která by mohla
sjednotit levou stranu politického spektra. Levice, které po éře
normalizace téměř nikdo nedůvěřoval, tak zůstala rozdělena mezi
ortodoxní komunisty a celou řadu malých levicových stran. Trvalo téměř
šest let, nežli se Sociální demokracii podařilo demokratické levicové
síly sjednotit v jedné straně a vyhrát pro demokratickou levici zpět
ono tradiční místo, které jí v české politice kdysi patřilo.
A pak tu byla federace a (nešťastný) způsob jejího fungování. Federální
parlament byl vlastně třemi parlamenty v jednom, neboť o důležitých
věcech se hlasovalo odděleně ve Sněmovně lidu a v českých a slovenských
částech Sněmovny národů. Rozhodovací paralýza, která postupně
dvoučlennou federaci zachvátila, měla důležitý vliv na to, jakým
způsobem se formovala identifikace
občanů s demokratickými institucemi a procesy. Když dva silní muži,
Václav Klaus a Vladimír Mečiar, v podstatě za scénou dohodli rozdělení
federace,
mnozí občané si oddechli–pojednou se zdálo, že se důležitá rozhodnutí
dají dělat bez „zbytečných“ průtahů. Federace se sice rozdělila rychle
a „civilizovaně“, ale demokracie dostala tak trochu ránu pod pás.
Česká republika v důsledku rozdělení taktéž zdědila parlament, který
byl politicky až druhou ligou. To i špatný příklad federálního
parlamentu znamenalo, že byl počátku mnohými vnímán jako těleso plné
parazitních neumětelů. Samotní poslanci pak naneštěstí často tento
dojem utvrzovali svými rozhodnutími, včetně opakovaného odhlasovávání
výhod pro sebe samé. Proces rozpadu jenom posílil již existující neúctu
k právu a ústavě. Občané se přeci opakovaně mohli přesvědčit, že i pro
politiky je právo především něčím, co se dá volně ohýbat a, v případě
nouze, změnit či obejít zákulisním jednáním.
Politické hřiště
Československo a později i Česká republika měli výhodu, které se První
republice nikdy nedostalo. Nejen, že byli a jsou obklopeni
demokratickými zeměmi, ale operovali a operují v mezinárodním
prostředí, které si již vytvořilo celou řadu norem demokratického
chování. Dá se dokonce tvrdit, že všechny
postkomunistické země, které se chtějí stát členy již existujících
západních institucí, musí „hrát“ na úzce vymezeném hřišti narýsovaném
těmito nadnárodními institucemi.
Tato skutečnost ovlivnila vývoj demokracie jak pozitivně tak negativně.
Na jedné straně bylo a je jasné, jaká pravidla hry musí naše země
respektovat a jaké základní parametry musí dát svému hospodářství a
demokracii, aby byly přijatelné pro exkluzivní „kluby“, jejichž členy
se chceme stát. Na druhé straně takto narýsované hřiště ještě více
redukuje naše chování na pouhý formální respekt pro pravidla hry a
parametry „hřiště“. Nemotivuje nás příliš, abychom demokracii opravdu v
sobě samých internalizovali–abychom se nejenom jako demokraté chovali,
ale demokraty i vnitřně byli.
Pád nepolitické politiky
Určitý vliv na vývoj politického systému v zemi pak měly i iluze
některých bývalých disidentů, že politiku bude možné provozovat skrze
„nepolitická“, horizontálně organizovaná hnutí spíše než strany. Odpor
ke stranickosti a partajničení byl po čtyřiceti letech komunismu celkem
pochopitelný. Zároveň se ale jednalo o určité nepochopení rozdílu mezi
občanskou společností a politickou společností . A též o nepochopení
skutečnosti, že zatímco široce organizovaná hnutí byla ideálním
nástrojem v boji proti komunistické minulosti,
vize budoucnosti potřebovala údernost a mobilitu reprezentované
vertikálními strukturami a ideově koherentními programy politických
stran.
Skutečnost, že Václav Klaus pochopil tuto skutečnost dříve a jasněji
nežli „disidentské“ křídlo Občanského fora, měla pro další vývoj v zemi
celou řadu následků. Volby v roce 1992 totiž znamenaly nejenom
vítězství moralizování odmítajících technokratů nad humanisticky
orientovanými politiky, ale i vítězství vize rychlé transformace
společnosti redukované převážně na ekonomické aspekty a okleštěné o
důraz na současné budování právního státu a občanské společnosti.
To, že rozsáhlé převody majetku a nakládání s nově vznikajícím
kapitálem nebylo dostatečně podvázáno a regulováno právem, se nyní
vrací jako bumerang v podobě nejrůznějších skandálů a, přeneseně, v
poklesu důvěry občanů ve smysl demokratické a hospodářské transformace.
Důležité také je, jakým způsobem se vítězství této orientace událo.
Volby v roce 1992 totiž vyústily nejenom do vítězství pravicové
koalice; znamenaly i fragmentaci levicové opozice. Koalice tak po čtyři
roky vládla bez efektivní opozice, a to znamenalo, že nejenom nebyla
pod dostatečným tlakem, aby
vždy dostatečně dbala na zavádění kontrolních mechanismů. Znamenalo to
též, že politická kultura v zemi zamrzla na určitém bodě. O ničem se
příliš nediskutovalo. Vážné střety mezi koaličními partnery byly
častější nežli vážné střety koalice s opozicí.
Zbytečné polarizaci mezi vládní koalicí a bývalými disidenty i
ostatními politiky Občanského fora, stejně jako polarizaci mezi
efektivní koalicí a neefektivní levicovou opozicí, padly za oběť
některé důležité koncepty a instituce, jako například občanská
společnost, decentralizace či ombudsman. Prezident Václav Havel byl
politiky ODS podezříván, že reprezentuje „překonané“ politické zájmy,
jejichž cílem je různými mimopolitickými způsoby oslabit moc vládních
stran. Diskuse o občanské společnosti, decentralizaci, i ombudsmanovi
tak byla zbytečně zpolitizována ještě před tím, nežli mohla vůbec vážně
začít.
Nedostatek důrazu na vytváření společenského prostoru k růstu
nepolitických aktivit, v kombinaci s volebním systémem poměrného
zastoupení (který byl navzdory Havlovým námitkám přijat v roce 1990),
měli pak na svědomí bytnění moci politických stran. To, co začalo jako
v podstatě správný důraz na budování životaschopných politických stran,
vyústilo při absenci rozvinuté občanské společnosti do jistého druhu
partokracie. Bezduché partajničení často dominovalo a ještě stále
dominuje český politický život.
Existence Senátu byla viděna jako jedna z cest k omezení přílišného
důrazu na strany. Naneštěstí ale volba Senátu přišla nejen příliš pozdě
ale i v době, kdy znechucení politikou vyústilo do apatie voličů. Senát
byl zvolen nejenom podle stranických linií, ale nízká volební účast do
značné míry podemlela i legitimitu této instituce. Skutečnost, že
senátoři jsou voleni na základě většinového systému a další faktory,
jejich spojení se stranami činí slabší nežli spojení poslanců a stran.
Zdá se ale, že přinejmenším první Senát jen těžko bude plnit pozici
rozvážného, do jisté míry nadstranického arbitra, která se od něho
očekávala.
Kde jsme, kam jdeme
Podíváme-li se na makroúroveň, má naše země vybudován systém
fungujících demokratických institucí a institucí tržního hospodářství.
Hlavní makroekonomické ukazatele jsou také vesměs pozitivní. Na
mikroúrovni najdeme spoustu mokvajících ran a problémů. Nejde pouze o
ekonomické neduhy, jako jsou rozkradené banky, nedotažené či zpackané
privatizační projekty, či korupce. Jde především o přetrvávající
nedostatečnost právní regulace v mnoha oblastech a neúctu k právu.
A je zde i určité oslnění z mnohobarevného světa, do něhož se
společnost vynořila po několikaleté jízdě transformačním tunelem.
Kategorie černobílého světa pojednou selhávají, ale my si zatím neumíme
poradit bez jednoduchého nálepkování, kádrování, a slepého
partajničení. Nedostatek tolerance je všudypřítomný: projevuje se v
pokleslé politické kultuře stejně jako v každodenním rasismu průměrných
občanů.
Zdá se, že sedm let po sametové revoluci si česká společnost potřebuje
především odpovědět na to, jaké má být její další směřování, co je
jejím hlavním organizujícím prvkem, co je její identita. Budeme muset
učinit věci, které již několik let odkládáme: například podívat se do
tváře sobě samým prostřednictvím poctivého pohledu na naší vlastní
historii. Nelze formulovat životaschopné vize budoucnosti, dokud jsme
si nevyřešili otázku své minulosti.
Nelze opravdu vzít svou budoucnost do vlastních rukou, dokud se
poddáváme
poněkud falešnému pojetí vlastní historie, podle kterého jsme jen
zřídka byli skutečnými strůjci svého osudu ale vždy pouze „oběťmi“
někoho nebo něčeho jiného.
Součástí Evropy, do níž deklarativně směřujeme, se staneme jen s
obtížemi, pokud si na takové základní otázky neodpovíme. Musíme si též
odpovědět na otázky, co od Evropy vlastně chceme a co Evropa očekává od
nás. Zatímco první dva roky po revoluci byly věnovány především
přebudování politických institucí, další čtyři roky byly věnovány
ekonomické transformaci. Oněch několik let, které nás dělí od kýženého
vstupu do Evropy, musí být věnovány především transformaci právního
systému. A musíme též projít mentální změnou, na kterou zatím jakoby
nebyl čas.
Nová přítomnost – prosinec 1996