Nízká účast ve volbách do Senátu naznačila, a čerstvý průzkum veřejného mínění provedený Institutem pro výzkum veřejného mínění potvrdil, že lidé jsou znechuceni politikou a českými politiky. Premiér Václav Klaus se pokusil tento jev vysvětlit tím, že diskuse o věcných, vážných, před touto zemí stojících otázek, přešla do personálních aférek, caus a sporů. Podle Klause to ovšem nebyla Občanská demokratická strana, kdo něco takového zahájil. Šéf Sociálních demokratů zase vidí příčiny znechucení především v sérii nedávných skandálů a rostoucím schodku zahraničně obchodní bilance.
Ačkoliv Klaus i Zeman mají oba částečně pravdu, kořeny znechucení politikou jsou hlubší.
Červnové volby do Sněmovny byly nejenom politickým mementem, kterým voliči ukončili čtyřletou dominanci ODS a koalice v české politice. Byly též vyjádřením určitých nálad ve společnosti, například odporu vůči určitému druhu arogance a přeneseně tedy i proti konfrontačnímu stylu politiky. Většina voličů nechtěla základní změnu kursu, chtěli především jiný styl politiky. Doufali, že ODS, podvazovaná silnou ČSSD, bude donucena ke konsenzuálnějším postojům. Výsledky voleb také dávaly naději že i posílená ČSSD přestane být slepě konfrontační. Že přestane jít vládě slepě po krku a stane se odpovědnější
politickou silou.
Tato očekávání se nenaplnila. Zatímco v zákulisí parlamentu se konsensus často hledal a začala se dělat i skutečná politika, politické špičky se nedokázaly vymanit ani ze své arogance, ani z konfrontačního stylu, ani z nahrazování politiky politikařením. Křečovité partajničení nejenom nezmizelo, ale před senátními volbami se ještě posílilo. Vinu na tom nesou jak politické špičky ODS tak ČSSD, především pak Klaus a Zeman. Ti navíc již beztak vyhrocenou konfrontaci převáděli a převádějí do roviny osobních výpadů.
Jinými slovy: s výsledky voleb v červnu se nedokázala vyrovnat ani ODS ani ČSSD. ODS se nedokázala přizpůsobit novému poměru sil, který si vynucuje trpělivé vyjednávání namísto diktátu. ČSSD zase neunesla opojení mocí a nabytým vlivem. Konfrontační postoje Miloše Zemana zasáhly i vlastní řady ČSSD, kde umírnění politici byli postaveni na stranický pranýř.
Pod těmito jevovými prvky ovšem leží hlubší příčiny. Tou hlavní je, že došlo k posunu ve společenském vědomí. Slovník privatizace, transformace a reforem je stále více neúčinný. Pro většinu obyvatel ekonomická transformace mentálně skončila. Stále více lidí vidí, že na makroekonomické úrovni byla transformace úspěšná, ale na mikroúrovni lze nalézt celou řadu mokvajících ran. Tyto neduhy ale již nelze řešit pomocí grandiózních reformních programů a hesel, či zdůrazňováním nutnosti pokračování ekonomické transformace.
Ne, že by ještě stále neexistovala řada oblastí, v nichž je nutné reformy dotáhnout do konce, včetně privatizace některých odvětví a podniků. Jedná se spíše o to, že takové reformní úsilí už není rozhodujícím modusem vivendi společnosti. Tak tomu bylo po téměř čtyři roky, během nichž byli lidé ochotni přinášet oběti. Koaliční vláda nevyužila své jasné politické převahy mnohé věci až do konce dotáhnout. Burcovat nyní společnost pomocí transformačních hesel je kontraproduktivní. Společnost už na tato hesla neslyší.
Co chce slyšet, je, že ono již dosažené bude důsledně podvázáno právem. Že do džungle vytvořené překotnou transformací bude vnesena průhlednost. Že vedle práva bude vyžadováno i určité dodržování etických principů. A že i v politice převládne určitá slušnost, reprezentovaná hledáním konsensu mezi politickými rivaly v komplexních otázkách. Jinými slovy: lidé jsou unaveni konfrontačními postoji. Jsou unaveni postulováním problémů v revoluční terminologii protransformačních a protitransformačních sil.
Hlavní úkoly, které nyní před společností leží, se liší od hlavních problémů období rychlé transformace. Vyžadují komplexnější a konsensuálnější přístup. Problémy v oblastech jako je školství, bydlení, životní prostředí, bankovnictví, či sociální zabezpečení se nedají řešit na základě striktně partajních postojů. Vedoucí čeští politici ale jakoby se nemohli vymanit ze svého vypjatého partajničení. Ačkoliv často ani nejsou schopni nabídnout ucelené vize změn v té které oblasti, prosazují slepě svoji partajní linii.
Výsledkem je přepolitizované prázdno. Politika se stala karikaturou. Zatímco postup dopředu si vyžaduje kompromisů a schopnosti komunikovat, přední čeští politici myslí v plusech a mínusech. Jejich svět zůstal světem černobílým. Úspěch Josefa Luxe a jeho strany v senátních volbách je dán částečně tím, že Lux je jediným předním politikem, který se nechová konfrontačně a nemluví slovníkem černobílého světa.
Základním důvodem současného rozčarování ve společnosti je, že společenské podvědomí začíná reflektovat problémy, které přední politici
neumí formulovat. Namísto toho vtahují společnost do obsahově prázdných sporů. Politizují i to, co by mělo politizace být ušetřeno–jako například potřeba řádně vyšetřit bankovní a jiné skandály. Výsledkem je rostoucí propast mezi
politiky a občany. A rostoucí pocit občanů, že politici–pohlceni politikařením– nejenom nejsou schopni ale ani ochotni zabývat se skutečně nosnými tématy.
Svobodné slovo – 2. 12. 1996