Průzkumy veřejného mínění naznačují, že méně něž polovina obyvatel České republiky nyní podporuje vstup naší země do Evropské unie. Navíc pokles zájmu o vstup se jeví jako dlouhodobý trend. V této souvislosti se nabízí několik otázek: Proč tomu tak je? Lze tento trend zvrátit? Může si Česká republika popřípadě dovolit zůstat mimo Evropskou unii?
Jako hlavní příčina nedostatku zájmu se jeví nedostatečná společenská diskuse o tom, co členství v unii znamená a proč je důležité. Přední čeští politici sice oficiálně deklarovali náš zájem o vstup do unie, ale skutečná diskuse o vstupu zůstala omezena na odborníky a zákulisí politické scény. Jako by se tato životně důležitá otázka netýkala samotných občanů.
Navíc ty signály, které řadoví občané dostávají, jsou značně zmatené. Na jedné straně je zde oficiálně deklarované úsilí o vstup. Na straně druhé rádoby euroskeptické názory českého ministerského předsedy a některých dalších politiků, kterým se dostává značné publicity. Ostatní koaliční politici k této otázce spíše mlčí nebo své diskusní příspěvky omezují na určitý okruh témat, tak jak to například činí Josef Lux v otázkách zemědělství.
Téměř žádný politik jasně a veřejně nepostuluje to naprosto základní. Že totiž členství v unii reprezentuje určitý druh vize, která znamená přebudování našeho právního řádu i některých institucí a též určitou mentální změnu. Že mnohé z oněch věcí, po kterých se nyní tolik volá–jako je například průhlednost kapitálových trhů, jasnost majetkových vztahů, či protikorupční legislativa–jsou přímo zakódovány ve vstupu do unie. Mnozí čeští politici a někdy i média se často spíše vyjadřují tak, jako bychom do unie mohli vstoupit zítra, a že je to unie, která na to není připravena. Zapomíná se přitom, že pro unii nejsou směrodatné jen hospodářské ukazatele (z nichž zatím stejně splňujeme jen některé). Je též založena na zdánlivě přebujelých ale přesto jasných pravidlech hry–na existenci právního státu.
V diskusích o členství se často vyskytují pojmy, jako jsou národní zájmy a národní identita. Celý problém se někdy navozuje tak, jakoby právě národní zájmy a identita měly být členstvím v unii jaksi ohroženy. Unie by údajně byla přijatelnější, pokud by zůstala pouze ekonomickým a nebyla též politickým projektem. Přitom právě politická dimenze celého projektu je tím, co by nás mělo inspirovat. Jde přece z velké části o zakotvení těch států, které před půl stoletím spolu bojovaly v největší válce lidských dějin, ve stabilním společenství Jde především o kus politické odvahy a představivosti, kterou–navzdory nejrůznějším nedostatkům unie–její členské státy prokazují.
Co zaznívá z české strany v tomto kontextu, je spíše naše tradiční opatrnost, provincialismus a politické zápecnictví. Raději se zabýváme, a vysmíváme, přebujelé evropské byrokracii, než abychom se snažili v evropském projektu
najít to pozitivní. Český ministerský předseda zcela zbytečně irituje evropské představitele svou opakovanou kritikou unie, zejména právě její politické dimenze. Není divu, že v této souvislosti někteří představitelé unie českému politickému establishmentu již naznačili, že chceme-li se stát členy privilegovaného klubu, musíme přijmout jeho pravidla. Nikoliv naopak.
Ve světle klesající podpory pro členství a opakovaně vyslovovaných pochyb o smyslu unie si přitom málokdo klade otázku, zdali si Česká republika vůbec může dovolit zůstat mimo unii. Odpověď je přitom jasná: nemůže. Česká republika není ani Norsko, s jeho obrovskými zásobami nerostných zdrojů, ani Švýcarsko, s jeho polohou a průmyslovými tradicemi. Nejsme dokonce ani zemí, která by se ekonomicky třeba jen blížila rozvinutějším členům unie.
Náš rychlý hospodářský růst v posledních letech je do značné míry generován exportem právě do zemí evropské unie. Tato úroveň exportu je možná především díky asociační dohodě s unií a díky takzvanému principu asymetrie. Tedy díky tomu, že se nám zatím unie otevírá rychleji nežli my jí. Pokud by se čeští občané v referendu vyjádřili proti členství v unii, ztratíme i mnohé z těchto výhod. Navíc bychom se politicky izolovali i v rámci samotné střední Evropy, neboť například v Polsku o vstupu nejsou žádné pochybnosti.
K českým pochybám přispívá unie i svými vlastními pochybami a rozvleklými diskusemi o dalším směřování i nejasnými signály v tom směru, jak pevně a bezpečně v ní bude zakotveno právě Německo. Skutečnost, že naše vztahy s Němci a Německem jsou stále nedořešené, v tomto kontextu hraje významnou roli. Zároveň je ale jasné, že Česká republika by byla v mnohem výhodnější pozici, kdyby se na formulování dalšího směřování unie, i role jednotlivých států v ní, mohla aktivně podílet. A to nebude možné bez členství v unii.
Nedostatek podpory pro unii mezi občany by neměl nechávat politiky klidnými.
Mohlo by se nevyplatit spoléhat na to, že celospolečenská diskuse zahájená teprve tehdy, až se členství stane aktuální otázkou, přivede mnohé pochybovače zpět do tábora podpůrců. V zemích, které byli do unie nedávno přijaty, tomu bylo naopak. Rozjitřená diskuse před referendy o vstupu, do níž se aktivně vložili jak odpůrci tak nejrůznější demagogové, spíše podporu pro členství ještě snížila.
Dosažení členství v unii je zcela jasně naším nejdůležitějším politickým úkolem příštích let. Z hlediska historického se jedná o jeden z nejdůležitějších kroků našich národních dějin; z hlediska symbolického o završení naší cesty zpět do lůna té civilizace, z níž jsme byli komunismem násilně vytrženi. Bude to i otázka, na jejímž základě může dojít i k zásadním změnám na domácí politické scéně. Ti politici, kteří již nyní jasně neřeknou, kde stojí, a nezačnou v tomto kontextu formulovat svou vizi naši budoucnosti, mohou za několik let zjistit, že už pro ně na politické scéně není místo.
Svobodné slovo – 6. 12. 1996