Ve své reakci na můj článek nazvaný „Zeitgeist a česká politika roku 1996“ (LN, 4.12.1996) Lubomír Brokl argumentuje (LN, 12.12.96), že jsem upřel legitimitu dvěma největším českým politickým stranám. Toho jsem se měl dopustit tím, že jsem napsal, že tyto „dvě strany ztratily schopnost komunikovat se společností, ztratily schopnost mluvit jejím jazykem“. Brokl namítá, že tyto dvě strany přece obdržely v červnových volbách dohromady 129 křesel v poslanecké sněmovně) a 57 křesel ve volbách do Senátu.
Co Brokl „opomněl“ sdělit, je, že se voleb do Senátu účastnila jen jedna třetina oprávněných voličů. To znamená, že oněch 57 senátorů obou stran zvolilo asi 15% až 20% oprávněných voličů. Většina voličů byli starší lidé. Ti mladší volby v podstatě bojkotovali. Brokl se rétoricky táže, proč jsem si nepoložil otázku, jaké to vlastně byly volby a co to je vůbec za demokracii, která takto funguje. Já jsem si tu otázku položil v několika jiných článcích publikovaných v českých médiích. Neboť ve světle propastně nízké voličské účasti si jakýkoliv pozorovatel, kterému leží na srdci osud demokracie v této zemi, takové otázky vskutku nemohl nepoložit. Odpovědi na ně ale byly poněkud méně idylické, než jak vidí situaci Lubomír Brokl. Lze se též zeptat, jakou legitimitu hlasy dvaceti procent voličů oběma (a dalším) stranám dávají.
Zatímco červnové volby již byly určitým signálem, že společnost ztrácí onen pozitivní transformační elán, který zde vládnul čtyři roky, senátní volby naznačily, co o týden později potvrdil průzkum IVVM–totiž, že lidé jsou značně znechucení politiky a politikou. Raději než se dívat na závažné problémy apologetickými brýlemi, nebylo by lepší se upřímně zeptat , proč tomu tak je? Dovolím si tvrdit, že jedna odpověď na ono „proč“, mezi jinými, je , že přední politici postupně ztratili schopnost s občany komunikovat o skutečných, nosných tématech, že zejména po červnových volbách nenastolovali problémy, které lidi skutečně trápí.
Namísto toho, dvě největší strany a jejich lídři utratili velké množství energie na vzájemné hašteření a slepou stranickou konfrontaci. Mnozí vedoucí politici se nedokázali vymanit ani ze své arogance, ani z konfrontačního stylu, ani z nahrazování politiky politikařením. Nepochopili, že úkoly, které nyní před společností leží, se liší od hlavních problémů období rychlé transformace. Že vyžadují komplexnější a konsensuálnější přístup. Že lidé jsou unaveni konfrontačními postoji a postulováním problémů v revoluční terminologii protransformačních a protitransformačních sil. Mluvíme-li o duchu doby, co stále silněji zaznívá, je, že ono již dosažené má být důsledně podvázáno právem. Že by mělo zvítězit i určité dodržování etických principů. A že i v politice by měla převládnout určitá slušnost, reprezentovaná hledáním konsensu mezi politickými rivaly v komplexních otázkách.
Byl to právě pocit, že Občanská demokratická strana ztratila do jisté míry schopnost komunikovat s voliči, který se vinul jako červená nit projevy delegátů nedávného kongresu ODS. Výzvy ke změně stylu, hledání přívětivější tváře (tedy konsensuálnějšího přístupu k politice) a hledání nosných témat odpovídajících měnícímu se duchu doby dominovaly kongresu. Je ironické, že si samotní lídři ODS všimli čehosi, co Lubomíru Broklovi uniklo.
Neschopnost komunikace nezakládá nezbytně nelegitimitu. Strany jsou živé organismy, které reagují na změněné poměry. Učinila tak na svém sjezdu ODS a učiní tak zřejmě i Sociální demokracie. Ti politici (jak v těchto dvou stranách, tak ve dvou menších koaličních stranách), kteří budou stát v cestě nutnosti změnit styl a nalézt jazyk, kterým mohou komunikovat s občany o tom, co je skutečně trápí, budou eventuálně donuceni k odchodu. A to byl též hlavní závěr mého článku., kterému Lubomír Brokl, jak tvrdí, nerozumí.
Brokl staví před čtenáře, jak praví, „ne právě šťastné dilema“–totiž, že reálný úsudek postrádám buď já nebo voliči. Ve světle poněkud zmateného Broklova argumentování se ale nelze ubránit pokušení říci, že v tomto případě reálný úsudek postrádá hlavně Lubomír Brokl. A naneštěstí též někteří politici, kteří jsou natolik zahleděni do sebe samých, včetně svého vlastního ducha , že jim uniká právě duch doby.
Nemá smysl, jak činí různí autoři, kteří s mými články na stránkách těchto novin občas polemizují, ohánět se citáty z klasiků. Jak si ještě pamatujeme z minulého režimu, citáty vždy nastoupily tam, kde chyběly argumenty. Klobouk dolů například před Klárou Vlachovou nebo Petrem Matějů, kteří vždy polemizují s pomocí věcných, jasných argumentů. Vést polemiku prostřednictvím Čapka, jak to činí Lubomír Brokl, považuji, přiznám se za intelektuální pohodlnost.
Lidové noviny – 19. 12. 1996