Poslední průzkum agentury Factum naznačuje, že se zvýšily volební preference Občanské demokratické strany, zatímco o něco znovu poklesly preference sociálních demokratů. Popularita všech ostatních parlamentních stran je zhruba na stejné úrovni, jako při volbách v červnu minulého roku. Ačkoliv je vždy trochu riskantní činit na základě průzkumů veřejného mínění dalekosáhlé závěry, zdá se, že se přinejmenším zastavil propad volebních preferencí naší nejsilnější strany. ČSSD naopak, jak se zdá, začíná sklízet plody své konfrontační politiky zaměřené na žabomyší spory, kterou praktikuje od minulého léta.
ODS učinila první kroky ke svému ozdravění na prosincovém kongresu, kde
zaznělo nezvykle mnoho sebekritiky a množství podnětů namířených na zlepšení image strany. Ale možná tím nejdůležitějším, co ODS v poslední době učinila, paradoxně je, že se jako strana od svého sjezdu veřejně příliš neprofilovala. Zdá se totiž, že kdykoliv se lídři ODS, zejména Václav Klaus, začnou v poslední době snažit svou stranu zviditelňovat nebo se chovat jako straničtí ideologové–jako tomu bylo například před volbami do poslanecké sněmovny a Senátu–mnozí voliči se od ODS odvrátí.
Jakmile se ODS začne veřejně intenzivně exponovat coby strana, vyplave na povrch právě to, co od ní mnoho voličů v minulých volbách odvedlo–tedy jistý druh nabubřelé arogance. Byli jsme toho svědky právě například před druhým kolem senátních voleb. Je možné s trochou sarkasmu poznamenat, že kdyby si lídři ODS vzali po prvním kole senátních voleb dovolenou, mohlo dnes sedět v Senátu o několik senátorů ODS více. Jinými slovy: jak už se často stává úspěšným stranám, které jsou u moci relativně dlouhou dobu, jejich lídři
zapomenou, jak komunikovat s voliči jazykem, který nemá nádech příliš zbytnělého sebevědomí.
To, co ODS svědčí, je poněkud menší viditelnost doprovázená dělnou činorodostí a pragmatismem jejích zástupců ve vládě a parlamentu.
ODS nebyla nikdy viděna jako ideologická entita. Spíše byla viděna nejprve jako strana akce a později jako strana vyzařující jistou kompetentnost a pragmatický přístup k řešení problémů. Popularita ODS začala klesat v okamžiku, kdy se její lídři nechali vtáhnout do malicherných půtek a zbytečné–buď osobně nebo ideologicky motivované–konfrontace.
Zatímco ČSSD v poslední době propadla konfrontačnímu stylu, vyvolávání laciných půtek a–v souvislosti s česko-německou deklarací–i dávce xenofobního provincialismu, ODS se jako strana směrem navenek ztišila a
počínala si státotvorně. Zejména právě v otázce deklarace, ukázala ODS,
že je stranou, která, když jde o dlouhodobé zájmy státu, je schopna odmítnout laciný populismus. V zemi, kde průzkumy veřejného mínění dlouho ukazovaly, že většina občanů je proti jakémukoliv znovuotvírání sudetoněmecké otázky, by mohlo být pro ODS lákavější hrát stejně lacinou kartu, jako komunisté, republikáni, či sociální demokraté. Strana dala přednost principiálnosti a voliči, jak se zdá, takové chování oceňují.
Zde se skrývá ponaučení i pro budoucnost. Tam, kde je ODS přesvědčena o tom, že její řešení reprezentují dlouhodobé principiální zájmy státu, měla by jasným a státotvorným způsobem taková řešení prosazovat. Český volič ukázal už při prvních fázích privatizace, že si přeje mít dlouhodobou vizi a dá se přesvědčit o nutnosti určitých řešení, pokud jsou mu prezentována jasným, přesvědčivým a přitom nekonfrontačním způsobem. Totéž platí i o koaličních partnerech ODS. Je sice jasné, že občas neuniknou pokušení politikaření a prosazování jednostranných zájmů, ale ODS by je o mnohých věcech dokázala přesvědčit, pokud by měla dostatečně jasnou vizi a vyvarovala se konfrontačního prosazování svých názorů.
ODS má šanci se jako strana vzpamatovat už i proto, že ostatní parlamentní strany nabízejí jen chabé alternativy. ČSSD nejenom neustále pere na veřejnosti své špinavé stranické prádlo, ale u mnohých slušných voličů ztratila důvěryhodnost i pro své chování v kauze BIS a česko-německé deklarace. O jejím politickém stylu založeném na konfrontaci nemluvě. Občanská demokratická aliance je zmítána vnitřními rozbroji a komunisté i republikáni jsou i nadále schopni oslovit pouze to nejnižší, co v této společnosti existuje. Předseda lidovců Josef Lux zase ve svém politickém chytračení zašel místy příliš daleko nato, aby dokázal přilákat ty, kterým jde o nějaké přesvědčení či principy.
Tím nejlepším, co ODS může pro vylepšení svých pozic udělat, je zachovat si určitý odstup od rozmíšek, půtek a laciných afér, v nichž si libuje ČSSD. Zároveň by strana měla pokračovat v tom ,co se jí daří od začátku roku–tedy
v nekonfrontačním stylu, státotvornosti, a důrazu na pragmatická řešení problémů. Pokud si ODS přisvojí image „klidné síly,“ o kterou tolik usilují lidovci, doprovázenou jistou vizí budoucnosti, má šanci se znovu stát osou českého politického dění.
Lidové noviny – 10. 2. 1997