Nedávná schůzka Václava Klause a Miloše Zemana opět potvrdila, že když premiér zabrousí do oblasti zahraniční politiky, jedná se často, řečeno lidově, o „úlet“. Stačí si připomenout premiérovy postoje ke krizi v Bosně, distancování se od některých návštěv zorganizovaných prezidentem Havlem, různé výroky na adresu spolupráce s takzvanými Višegrádskými zeměmi, či opakovaně deklarované euroskeptické postoje, které nacházejí čím dál méně pochopení na západ od našich hranic.
Podle různých zpráv byl premiér původně skeptický i k česko-německé deklaraci. V posledních měsících byl sice zastáncem jasných a principiálních postojů v této otázce. Nakonec–jak ukazuje schůzka se Zemanem–se opět neubránil jistému selhání, když vyjádřil souhlas třeba i s možností přijetí doprovodného usnesení. V minulosti napravovali ministr zahraničí či prezident premiérova různá faux pas taktními prohlášeními, uvádějící Klausova slova a činy na „správnou míru“. V případě deklarace šlo diplomatické jednání stranou: Zieleniec a poslanecký klub ODS uštědřili premiérovi hlasitý a viditelný políček, když jeho zcestnou iniciativu veřejně rázně odmítli. Nutno poznamenat, že premiér toto „napomenutí“ přijal s noblesou a vrátil se zpět k razantní obhajobě stanoviska, na kterém se sjednotila celá koalice.
Nabízí se otázka, čím to je, že se Václav Klaus takových chyb opakovaně dopouští. Jedná se přeci o politika, který se do dějin moderního českého státu nepochybně zapíše jako významná postava. Jako osobnost, která předsedala
úspěšné privatizaci a transformaci celého jednoho sociálně-ekonomického systému v jiný. Jako politik, který krátce po revoluci dokázal jako první včas vycítit, že je nutné vytvořit systém akceschopných, jasně strukturovaných politických stran. A též jako politická osobnost, která dokázala strhnout na stranu své vize transformace kritickou masu občanů a tím se zasloužila o onen pověstný „tah na branku“ který české reformy měly.
Klaus, v pozicích federálního ministra financí a později českého ministerského předsedy, byl pro Českou republiku velkým přínosem, pokud se jednalo o řízení hospodářství a reformního procesu. Díky své schopnosti „prodat“ české reformy v zahraničí byl do jisté míry i důležitým vývozním artiklem. Zároveň ale vždy měl tendenci redukovat reformy na jejich technokraticko-ekonomické dimenze a podceňovat úlohu práva a občanských principů. Tak se stalo, že jeho vlastní „občanská“ strana si nechala ostatními stranami vzít nosná témata, která
by právě občanská strana měla prosazovat. Stačí jmenovat témata, jako jsou občanská společnost, decentralizace, ombudsman, či zeštíhlení přebujelé a přebyrokratizované státní správy.
Je možné, že makroekonomovi Klausovi prostě chybí určitý druh intuice pro to, co hýbe společností na mikroúrovni obyčejných lidských starostí. A nedostatek jistého druhu intuice je i jedním z důvodů Klausových chyb v jednání směrem do zahraničí. Václav Klaus je poněkud zvláštní kombinací ideologa a pragmatika. Zatímco v jeho politických aktivitách doma často nakonec zvítězil pragmatismus nad jeho deklarovaným konzervatismem a neoliberalistickým přesvědčením tam, kde bylo třeba, při jeho cestách do zahraničí často vítězila ideologická dimenze. Zejména při účasti na takových forech, kde se chtěl prezentovat ne jako „pouhý“ politik ale jako přemýšlející intelektuál.
Různá premiérova prohlášení k zahraničním otázkám jsou často poznamenána určitou neznalostí problémů, doprovázenou ale pocitem vševědoucí výlučnosti.
Jinými slovy: premiér–v přesvědčení, že on sám ví vše nejlépe– jen těžko odolává pokušení nerozdávat rady. Zrcadlí se v tom i jistá provinčnost.
Namísto, aby se premiér malé země, která ještě stále hledá místo v širším mezinárodním kontextu, jezdil především učit a poslouchat, jezdí často především poučovat.
Znovu a znovu, jakoby Václavu Klausovi unikaly širší souvislosti, které nějakým způsobem přesahují náš domácí obzor. Často v něm nakonec vítězí snaha bránit jeho vlastní vizi „národních zájmů“ v oblastech, kde by se dalo široce diskutovat o tom, zda nějaké národní zájmy existují, či zda nejsou takové zájmy odlišné od toho, co si představuje premiér. Často v něm též prostě vítězí snaha říkat, co si myslí on sám tam, kde by měl mluvit za nás všechny.
Premiér má samozřejmě právo na své názory. Problémem je, že má často tendenci své názory vyjadřovat na zahraničně politické otázky bez toho, aniž by si je skutečně zkonzultoval s těmi, kdo se zahraniční politikou profesionálně zabývají. Klaus, který tak často ukázal v domácí politice, že se dokáže učit ze svých chyb, jakoby byl neschopen se poučit z toho, že na mezinárodním poli dal často vývoj za pravdu opaku toho, co on sám prosazoval. Stačí se podívat na nutnost užší politické koordinace našich snah o vstup do Evropské unie a NATO přinejmenším s Polskem.
Václav Klaus, jak se zdá, je poněkud „ztracen“ v období, kde jeho pověstný
„tah na branku“ při sledování jednoho stěžejního cíle byl nahrazen poněkud matoucí multiplicitou priorit, úkolů a strategií. Kdy již nejde především o naše domácí pískoviště ale stále více o naše přesahování se–na nejrůznějších úrovních–směrem ven. Jak k našim sousedům, včetně Německa, tak k Evropě a mezinárodnímu společenství obecně. Václav Klaus v této roli selhává. Má, jak se zdá, dvě možnosti: poučit se ze svých chyb a nebo začít přemýšlet o odchodu ze své současné funkce. Česká republika bude stále naléhavěji potřebovat ve svém čele evropsky orientované politiky, kteří jsou schopni přecházet z domácí do zahraniční politiky bez opakovaných klopýtnutí. Současný Václav Klaus takovým politikem není.
Svobodné slovo – 15. 2. 1997