Ještě ani neodezněla fraška, v níž se proměnila politická debata o česko-německé deklaraci, a již se pravděpodobně schyluje k další. Tématem, které by tentokrát mohlo padnout za oběť provinčnímu hašteření českých demokratických politiků–hašteření, které by bylo navíc opět okořeněno nevybíravou, protidemokratickou ofenzívou extrémistických sil–je otázka českého členství v NATO. Otázka natolik závažná, že česko-německá deklarace je ve srovnání s ní pouhou historickou podružností.
Palba z koaličních zbraní začala v okamžiku, kdy předseda sociálních demokratů Miloš Zeman prohlásil, že by se o našem případném členství v NATO mělo konat referendum. Ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec okamžitě varoval, že ČSSD se musí rozhodnout mezi svými proevropskými ambicemi a nadbíháním komunistickým a republikánským voličům, čemuž se Zemanovo prohlášení údajně rovná.
Je pravdou, že volání po referendu uspokojí republikány a komunisty, kteří kdyby měli sami dostatek hlasů, by členství v NATO jednoznačně odmítli i bez referenda. Budeme-li ale k Zemanovi spravedliví, pak si vzpomeneme, že ČSSD má požadavek referenda zakotven ve svém volebním programu. Ten byl psán před minulými volbami–bez zřetele na to, co si myslí extrémistické strany.
Je možné argumentovat, že by Zeman mohl na tento bod pozapomenout nebo
se jej snažit změnit. Můžeme ale též argumentovat, že se chová korektně k vlastním voličům.
Dalším možným argumentem pro referendum je skutečnost, že ti čeští politici, kteří myšlenku referenda odmítají, neudělali zatím svůj domácí úkol. Různé průzkumy veřejného mínění naznačují, že mezi občany je podpora pro vstup do NATO poměrně malá. Důvodů je mnoho, ale jeden z hlavních je ten, že čeští politici na domácí politické scéně zcela podcenili význam vysvětlování našeho členství. Pokud výzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že podpora pro členství se pohybuje pod nebo okolo padesáti procent, měli by možná rozhodnutí učinit samotní občané. Rozhodnutí pouze parlamentní bude při tak malé veřejné podpoře neustále zpochybňováno. V Polsku, kde je podpora pro členství téměř devadesátiprocentní, se o referendu téměř nemluví, neboť taková diskuse není třeba.
Pokud koaliční politici skutečně chtějí prosadit vstup bez referenda, měli by si, obrazně řečeno, vyhrnout rukávy a dát se do práce. Pokud by se většina občanů začala jasně pro členství vyslovovat, měli by koaliční politici proti referendu pádnější argument. Neměli by tak ale činit s pomocí mírně demagogických argumentů, jakých použil nedávno Zieleniec, když tvrdil, že se podpora pro členství spontánně zvedne v okamžiku, kdy nám bude členství nabídnuto.
Proti referendu ovšem hovoří ještě závažnější. Především referendum by rozpoutalo kampaň, která by záplavou demagogie zdaleka překonala to, co jsme zažili během projednáváni česko-německé deklarace. A byla by to nejen kampaň už svou podstatou destabilizující ale i drahá. Navíc referenda jsou už svou povahou často zavádějící. Mnoho záleží na otázce, která je položena a tuhý parlamentní boj, doprovázený záplavou demagogie, by se tedy rozpoutal už okolo takové otázky.
Jinými slovy: čeští politici by utratili množství drahocenného času na politickou bitvu, které by se dobře fungující zastupitelská demokracie mohla v tomto případě klidně vyhnout. Pokud jsou jak koaliční strany tak ČSSD shodně přesvědčeny, že by Česká republika do NATO vstoupit měla, pravidla zastupitelské, parlamentní demokracie je v tomto případě opravňují učinit rozhodnutí takříkajíc za občana. Členství v NATO se nerovná odevzdání části státní suverenity nadnárodním orgánům, jako tomu je v případě členství v Evropské unii.
Argumentem pro ale i proti referendu je paradoxně skutečnost, že česká ústava instituci referenda nezná. Koalice argumentuje, že země institut referenda na celostátní úrovni nepotřebuje, většina opozice je pro referendum. Před konáním referenda o členství v NATO by bylo tedy nejprve nutné přijmout ústavní dodatek, který by konání referenda dovolil. Tato diskuse by mohla být užitečnou politickou rozpravou o tom, zdali se zastupitelská demokracie v některých výjimečných případech může a má uchýlit k plebiscitu.
Už nyní je ovšem jasné, že referendum bude zapotřebí v případě schválení našeho vstupu do Evropské unie. Znovu se ale nabízí otázka, zdali Česká republika má právě nyní utrácet mnoho drahocenné politické energie na cosi, z čeho se nevyhnutelně stane úporná a vyčerpávající politická bitva o ústavní institut, který může skutečně potřebovat až za několik let při vstupu do unie. Navíc je pravděpodobné, že potřebných 120 hlasů by se v současné situaci na změnu ústavy stejně nedalo dohromady.
Sociální demokraté si tedy tak trochu připravují past na sebe sama. Již nyní se totiž lze otázat, zdali by v případě, že se nepodaří do ústavy prosadit institut referenda, hlasovali, takříkajíc z trucu, proti členství v NATO–společně s extrémisty. Nejpravděpodobnější odpovědí je, že-stejně jako nakonec učinili v případě česko-německé deklarace–nikoliv. Demokratické síly si totiž již dojednané a nabídnuté členství jen těžko mohou dovolit odmítnout. Sociální demokraté by svým hlasem proti transatlantickému demokratickému společenství uštědřili políček, který by se jim vrátil jako bumerang. Pokud si ale ČSSD nemůže členství dovolit odmítnout, celé vyčerpávající politické cvičení by se konalo pouze proto, aby strana dostála svému poněkud neuváženému volebnímu slibu. To je špatný důvod pro rozpoutání další politické frašky.
Lidové noviny – 25. 2. 1997