Je docela dobře možné, že v dlouhodobém pohledu bude česko-německá deklarace, kterou nyní schválil i český Senát, pouhou historickou raritou. Je možné, že nijak významně nepřispěje k tomu, k čemu měla přispět především–tedy k výraznému zlepšení česko-německých vztahů. Je též možné, že na cestě do Evropy, kterou nám deklarace měla vydláždit, bychom se obešli i bez deklarace. A je dokonce možné, že deklarace i politický shon, který jí doprovázel, budou za nějakou dobu zapomenuty–jak například výstižně podotkl Jefim Fištejn ve svém sloupku (LN, 6.3.).
Existují a budou existovat názory, že deklarace pouze zbytečně rozjitřila vášně a že rozpoltila společnost. Bylo nám přeci na našem poměrně útulném českém dvorku vcelku dobře i bez deklarace. Balvan ležící v česko-německé minulosti stejně neodvalila a skutečné vztahy mezi státy se navíc jen zřídka kdy odvíjí od deklarací nebo dokonce smluv o přátelství. Ve všech těchto bodech lze se skeptiky poučenými lidskými dějinami pouze souhlasit.
Přesto projednávání deklarace a společensko-politická diskuse, která toto projednávání doprovázela, zůstanou důležitými historickými počiny. Proč? Odpověď se skrývá právě v onom společenském zjitření způsobeném deklarací.
Diskuse o deklaraci spustila důležitý proces introspekce, kterému jsme se až dosuď buď vyhýbali nebo na něj v ruchu polistopadových reforem neměli čas.
Diskuse o národní minulosti, zvláště pak o minulosti tak komplikované a do značné míry kontroverzní–pokud jde právě o její výklad–je jistým nezbytným předpokladem přeměny ve skutečnou demokracii. Německo, s nímž jsme se během diskuse o deklaraci a tím i o naší minulosti museli konfrontovat, si prošlo podobným bolestným procesem již v padesátých a šedesátých letech. Bez této diskuse by Německo dnes jen těžko bylo poměrně solidní, demokratickou zemí.
Je samozřejmě možné namítnout, že německá minulost se nedá srovnávat s naší českou. My jsme přece nebyli agresory a strůjci válečných katastrof.
K této námitce lze podotknout, že každý národ se musí vypořádat s tou historií, kterou má. A že bez snahy se s vlastní historií vypořádat není možné usilovat o skutečně produktivní budoucnost. Vše, co jsme se snažili zapomenout nebo i dočasně zapomněli–především proto, že jsme nechtěli se s tím pokusit alespoň vypořádat–se nakonec vždy vrátí jako bumerang. Anebo to zůstane zahrabáno pod kobercem, kde o to neustále zakopáváme.
Za posledních sedm let se v naší zemi bez pochyb podařilo vybudovat poměrně slušně fungující institucionální základy demokracie a tržní ekonomie. Změny ale v mnohém zůstaly zatím pravě jen na úrovni změn institucionálních. Internalizování norem demokratického chování je proces delší a složitější. Navíc proces, který se neustále obnovuje právě ve společenských a politických střetech nejrůznějšího druhu.
Všudypřítomný nedostatek tolerance je jen důkazem, že mezi demokracií coby souborem institucí a mechanismů a zažitým demokratickým chováním u nás ještě stále zeje propast.
Mnohé argumenty, které jsme si museli vyslechnout při diskusi o česko-německé deklaraci, byly zavádějící či dokonce trapné. Chování některých politických stran bylo nedemokratické a demagogické. Mluví se o celkově nechutném politickém divadlu. Až se ale politický a mediální prach opět usadí, zjistíme možná, že ono nechutné divadlo nám bylo prospěšné.
Už proto, že jsme se o sobě mnohé dozvěděli. V politické aréně, diskuse oddělila zrna od plev mnohem jasněji než se tak stalo kdykoliv před tím. Je nyní jasnější, kdo jsou skuteční demokraté, kteří mohou mít na věc odlišný názor, ale jsou ochotni diskutovat. Je jasnější, kteří „demokraté“ zapomenou diskutovat a stanou se z nich demagogové, když jde o téma tak citlivé, jakým byla deklarace. A víme nejen, kdo jsou extrémisté, ale i čeho jsou schopni.
Diskuse nás vytrhla z našeho poněkud sebestředného, provinčního vidění světa a donutila nás ke konfrontaci se sebou samotnými. Museli jsme se sami sebe ptát otázky, které jsme se před tím neptali. Například, zdali jsme vždy byli jen obětmi historických okolností a mocných sousedů. Zdali jako národ máme odpovědnost za určité historické činy. A co je naší národní identitou, když jsme nyní ve svém státě v podstatě sami, bez těch velkých etnických skupin, se kterými jsme se v minulosti byli nuceni neustále konfrontovat.
Záplava demagogie, xenofobie, které deklarace vyprovokovala by neměla přehlušit skutečnost, že se konečně našla i kritická masa politiků a komentátorů, kteří si uvědomují, že s historií je nutné se konfrontovat už třeba jen v zájmu naší budoucnosti a vyjasnění si toho, kdo jsme. Pro každou demokracii je tím nejdůležitějším právě otevřená diskuse. To se v souvislosti s česko-německou deklarací stalo. Papír, na kterém je deklarace napsána zešedne a její text bude třeba i zapomenut. Ale my už nebudeme stejní.
Lidové noviny – 6. 3. 1997