Snaha předsedy sociálních demokratů Miloše Zemana získat přízeň republikánských a komunistických voličů a přeměnit tak ČSSD především ve stranu všech nespokojených, je nepochybně špatná pro současnou politickou kulturu a celkovou atmosféru v zemi. Pro koaliční strany mohou ale být ve střednědobém výhledu dopady Zemanovy taktiky poměrně příznivé. Existuje pro to několik důvodů.
Zeman, veden svou poněkud zaslepenou snahou uštědřovat koalici políčky za každou cenu, se v druhé polovině minulého roku pokoušel o vybudování neformální aliance s extrémistickými stranami. Čím více se ale obě strany profilovaly zcela zřetelně jako extremistické, tím těžší pro Zemana bylo o takové neformální spojenectví opozičních sil dále usilovat.
V únoru se pak ČSSD přiřadila k demokratickým koaličním stranám, když nezbylo než extrémistům blokujícím práci parlamentu vyhlásit politickou válku.
I když pro odnětí imunity několika republikánských poslancům hlasoval jen poměrně malý počet sociálních demokratů, válečná sekera zůstává vykopána. Vytvořit opět víceméně jednotný opoziční tábor bude obtížné. Už i proto, že se ČSSD s extrémisty znovu dostane do křížku během diskuse o českém členství v NATO.
Zeman proto sází spíše na snahu získat voliče obou extrémistických stran, což se samo o sobě též rovná dalšímu vyhlášení nepsané války těmto stranám. Úsilí o přeměnu ČSSD ve skutečně masovou stranu sdružující především ty nespokojené může ale pracovat pouze tehdy, pokud Zeman skutečně důsledně prosadí coby program strany bezpáteřný populismus slibující vše všem, okořeněný zaslepenou konfrontací s vládní koalicí.
Není pochyb o tom, že právě toto má Miloš Zeman v úmyslu. ČSSD si ale touto taktikou pravděpodobně připravuje na sebe samu past. Pokud totiž ČSSD opravdu uspěje ve snaze přilákat do svých řad kritickou masu současných republikánských a komunistických voličů, ohrožuje budoucí přítomnost těchto stran v parlamentu. Hlavní nedostatek poněkud zjednodušujících a zaslepených politických kalkulací Miloše Zemana spočívá v tom, že takový odliv extrémistických voličů směrem k ČSSD by nikdy nebyl stoprocentní. Stačil by pravděpodobně právě tak na to, aby se jedna nebo dokonce obě extrémistické strany v příštích volbách nepřehouply přes pětiprocentní hranici a zmizely tak z parlamentu.
Voličská základna ČSSD by tak v žádném případě nenarostla o oněch kýžených 18 procent voličů, kteří extremistické strany v minulých volbách podpořili. Navíc ti středoví voliči, kteří v minulých volbách podpořili ČSSD, neboť chtěli vyjádřit nesouhlas s určitými aspekty chování koaličních stran, už nyní–jak naznačují průzkumy veřejného mínění–sociální demokraty opouštějí.
Pokud by se tedy Zemanovi podařilo jeho scénář opravdu prosadit, výsledkem může být, že extrémistickými voliči obtížená, ale o extrémistické strany coby neformální spojence ochuzená, ČSSD zůstane v parlamentu jedinou nebo jednou ze dvou opozičních stran s tím, že mnozí středoví voliči se vrátí zpět ke koaličním stranám. Pokud by z parlamentu zmizela též problémy zmítaná Občanská demokratická aliance, její voličské hlasy jen těžko poputují
do levé části politického spektra. Spíše by se rozdělily mezi Občanskou demokratickou stranu a lidovce.
Taková situace by dále posílila především postavení lidovců coby strany, která bude v budoucnosti určovat kdo v této zemi vládne. Ti by si ale jen těžko mohli dovolit spolupracovat ve formální koalici s takovou ČSSD, o kterou usiluje Zeman. Tedy ČSSD, která poklesla až k politice nejnižšího možného denominátoru v podobě konfrontačního populismu zamlouvajícího se dokonce i současným republikánským a komunistickým voličům. Taková spolupráce by znamenala, že by křesťanští demokraté rychle ztratili ty středové voliče, které nedávno získali právě díky radikalizaci ČSSD. Zemanovy cíle ČSSD radikalizovat a zároveň získat lidovce jako budoucí spojence si tak navzájem protiřečí.
Pokud, jak se zdá, Zemanova koncepce na nadcházejícím sjezdu zvítězí nad snahami přeměnit ČSSD v programově jasně orientovanou středolevou politickou stranu, která by mohla s koaličními stranami soutěžit o středové voliče, měly by koaliční strany začít vážně uvažovat o zformulování jasné, konstruktivní střednědobé strategie a o předčasných volbách. ČSSD coby konstruktivní středolevá opoziční síla by mohla být účinným korektivem vládní politiky, aniž by přitom úmyslně mařila snahu vlády vládnout. ČSSD uhnětená a dominovaná Zemanem může pouze pokračovat ve své současné politice, která se částečně opírá o staré známé heslo extrémistických stran: čím hůře, tím lépe. I přes potíže, kterým koaliční strany čelí, nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že kritická masa voličů Zemanovu taktiku již prohlédla a nesouhlasí s ní.
Lidové noviny – 10. 3. 1997