Ideové prázdno do kterého se v poslední době stále více propadá česká politika, má mnoho důvodů. Jedním z nich je politický styl předních politiků, kteří většinou dávají přednost hašteření a velkým bitvám o malichernosti před formulováním vizí. Dalším důvodem je bezduché partajničení, které má svou tradici už v První Republice a do kterého naše politika v poslední době zdegenerovala. Chce se téměř říci s trochou fatalismu, že se zdá, jako by nám bylo něco takového téměř geneticky předurčeno.
Česká republika je relativně malá země, kde nyní hraje významnou roli pouze několik politických stran. Bez přítomnosti rozvinuté občanské společnosti se tyto strany, jak kdysi varoval Prezident Havel, v podstatě staly vlastníky státu.
Každý závažnější, svou podstatou třeba i nepolitický, problém je okamžitě politizován. Téměř nic neunikne partajničení a nekonečnému promílání v mlýnech stranických sekretariátů. Výsledkem jsou nikoliv komplexní řešení ale pouze dopředu předpověditelné politické reakce, odpovídající stranické linii té které strany. Navíc často okořeněné o osobní invektivy.
Naše velká politika, která v prvních letech po listopadu 1989 měla vizi a směřování, se nyní pohybuje v kruhu. Schopnost politiků generovat sociální energii a mobilizovat tím, že byli schopni ukazovat zbytku společnosti směr, vymizela. Jedním z důvodů je samozřejmě skutečnost, že ty nejjednoznačnější transformační úkoly–jako bylo vytvoření základních parametrů tržního hospodářství a politické demokracie–jsou za námi. Ty transformační úkoly, které zůstaly–například ve zdravotnictví či školství–se vymykají černobílému slovníku pádných politických hesel, které si naši reformátoři osvojili. Nepoddávají se snadno politické rétorice a vyžadují si mnohem komplexnější přístup.
Takový přístup spočívá například v tom, že záleží více nejen na expertech ale i aktivním politickém přístupu nejenom na úrovni takzvané velké politiky ale i té „malé“. A též souhry mezi nimi. Reformy zdravotnictví, školství, či bydlení se nemohou udát pouze na základě partajních receptů vymyšlených sekretariáty politických stran a pak donekonečna rozežvaňovaných politiky. Takové reformy mohou uspět pouze tehdy opírají-li se i o „malou politiku“, tedy politiku místní a lokální. Politizace je pro řešení takových problémů často pouze přítěží.
Naneštěstí ale mezi velkou a malou politikou zeje v této zemi propast. Vidíme, že v mnoha municipalitách dokáží politici v zájmu dobré věci často odhodit své partajní kabáty a myslet společně o problémech jako takových. Zatímco na úrovni velké politiky se z problémů rychle stávají partajní karikatury, na úrovni politiky místní se politikům z této pasti často daří uniknout. I když i na úrovni malé politiky též někdy dochází ke zbytečné politizaci věcí, nabízí právě „malá“ politika pro velkou politiku mnoho lekcí a inspirace.
Jak ale mezi velkou a malou politikou navázat takové spojení, aby se navzájem
mohly více ovlivňovat a vytvořit jistou souhru při řešení komplexních problémů? Větší autonomii malé politiky–ale zároveň i její zpětné vazbě na politiku velkou–především brání vysoký stupeň centralizace státu. V modelu, kde téměř vše plyne směrem z centra do míst, ale jen málo plyne zpět z míst do centra, místní politika svými podněty a spoluprací jen těžko může skutečně živit politiku velkou. Ta tak zůstává často odtržena od reality–a to se týká jak partajních sekretariátů tak vlády. Řešením je decentralizace. Pomoci by mohla i existence Senátu coby instituce, jejíž členové jsou vázáni na konkrétní místa.
Druhým problémem je poměrně málo rozvinutá občanská společnost. Pokud nejsou ani místní ani centrální politici neustále konfrontováni s tím, co si myslí
občané, pohybují se ve vzduchoprázdnu. Snadno pak přehlížejí nedostatky a problémy–dokud se z nich nevyklubou aféry a skandály. V západních demokraciích, zejména v americké, občanské iniciativy hrají důležitou roli při spoluformulování řešení nejrůznějších celospolečenských i místních problémů. Tím se takové problémy zbytečně nepolitizují. Už ze sobeckých důvodů, stát a politici dělají vše možné, aby růst občanské společnosti podporovali. Občanské iniciativy je totiž mhou inspirovat při řešení řady problémů. Navíc mnoho věcí není vůbec nutné řešit politicky či s pomocí státu–často stačí jen občanská svépomoc.
V České republice je ale občanská společnost zatím jen popelkou. Stát se příliš nesnaží aktivně podporovat její růst. Zákony o nadacích a občanských sdruženích sice existují, ale politici se chovají tak, jako by tím jejich role v této oblasti skončila. Jak ale řekl kdysi prezident Havel, bez neustálé konfrontace s rozvinutou občanskou společností, jsou politické strany v neustálém nebezpečí
vnitřního usychání a sebestřednosti. A to je do jisté míry přesně to, co se v naší politice děje.
Pozitivnější roli by mohla v tomto směru hrát i média. Je jistě logické, že se pozornost novinářů upíná především na takzvanou velkou politiku. Děje se tak ve všech demokratických zemích. Ale děje se tak v různé míře a v různých podmínkách. V českých podmínkách jsme svědky otravného mediálního kolotoče, v němž se donekonečna přemílá pouze velká politika–a to většinou ústy samotných politiků. Tento jistý druh mediální patologie je pravděpodobně nejlépe reprezentován kulturou televizních Debat a Sedmiček, v nichž nám politici, konfrontovaní zas jen politiky, sdělují údajně své názory. Ve skutečnosti nám většinou pouze nabízejí své partajní linie. Bystřejší divák se na tyto pořady ani nepotřebuje dívat, neboť si už dopředu může udělat obrázek, co který politik asi řekne.
Mediální pozornost politice malé téměř zcela chybí. A přesto právě média by mohla sehrát významnou roli v jistém přiblížení velké politiky té malé. A tím i v přiblížení politiky lidem. Možná zájem novinářů chybí proto, že je těžší přiblížit
-a někdy pochválit či kritizovat–každodenní mravenčí práci než se zabývat
velkým kanvasem. Problémem je, že náš velký český politický kanvas stále více začíná vypadat jako karikatura.
Svobodné slovo – 17. 3. 1997