Ačkoliv mnozí pozorovatelé už v podstatě odepsali rozpory a problémy zmítanou Občanskou alianci, její víkendová celostátní konference může mnohé změnit. Přichází v době, kdy se jak naše nejmenší parlamentní strana tak i celá česká politická scéna nacházejí na rozcestí. Občané i politici si stále zřetelněji uvědomují, že je nutné hledat a najít cesty z bludného kruhu, v němž se česká politika v posledních měsících pohybuje. Tato skutečnost dává ODA šanci se jasně vymezit a nabídnout vlastní návod na řešení rostoucích společenských problémů.
Aby ale ODA něco takového dokázala, musela by se na své konferenci–a po ní–vyvarovat některých chyb, kterých se dopouštěla v minulosti. Tím nejpodstatnějším, co ODA může udělat, je, že se vystříhá planých útoků jak na svého většího bratra, tedy Občanskou demokratickou stranu, tak na sociální demokraty a bude se věnovat především sobě samé a řešení společenských problémů. V minulosti byla strana často vnímána především jako vnitřně rozhádaný a směrem navenek hašteřivý klub pražských intelektuálů.
ODA ve skutečnosti nemá něco takového zapotřebí. Ve srovnání s ostatními parlamentními je její politický a ekonomický program velmi dobře propracován. ODA ho ale v minulosti nedokázala prodat veřejnosti. Hlavním důvodem bylo, že programatické cíle ODA byly často zastíněny právě již zmíněnou argumentativností zaměřenou nejenom směrem dovnitř ale i navenek. Ti voliči, kteří sledovali minulé celostátní konference ODA, si především odnesli dojem, že ODA je téměř posedlá otázkou svého profilování se vůči ostatním stranám, především vůči ODS.
Dalším problémem ODA vždy bylo tak trochu zbytečné zdůrazňování, nebo dokonce zveličování, vlastní pravicovost. Při bližším pohledu na programatické cíle strany se ukáže, že pravicová terminologie užívaná s oblibou některými lídry ODA je v mnoha případech zavádějící. Průzkumy veřejného mínění navíc ukazují, že mnoho současných voličů ODA, a i mnoho voličů, kteří jsou programaticky s ODA spřízněni, se označují za voliče středové. Tito voliči jsou vypjatou pravicovou rétorikou zbytečně mateni–a někdy odpuzováni.
Co ODA–stejně jako ostatní politické strany–musí dělat více, je méně ideologizovat to, co ideologizováno být nemusí. A více zdůrazňovat a vysvětlovat
praktické stránky svých řešení různých ekonomických a společenských problémů. Je sice pravda, že s nejrůznějšími politickými nálepkami si na pravo-levé škále s oblibou hraje většina českých politiků, ale ODA se tohoto hříchu dopouští častěji.
Pokud ODA bude schopna nabídnout jasnou, pokud možno zbytečně neideologizovanou vizi, může jí mnoho voličů vidět jako alternativu jak k přešlapující ODS tak i k lidovcům. Josef Lux byl v poslední době schopen zvýšit volební preference své strany především proto, že ostatní strany zbytečně vyklidily politický střed. Pro ODA může být příkladem i politický styl Luxe. O Luxově politickém zboží si lídři ODA mohou myslet co chtějí, ale mohli by se od Luxe přiučit tomu, že politické zboží té které strany je možné nabízet s jistou grácií. Lux dokáže mnoho věcí prodat právě díky svému nekonfrontačnímu stylu.
Už z tohoto důvodu bude úspěch konference a příštího počínání ODA záviset na osobě jejího nového předsedy. Je jasné, že pokud se předsedou stane politik příliš svázaný se starým, zaběhnutým stylem strany, ODA na takovou volbu může jenom doplatit. V době, kdy je mnoho voličů zklamáno politiky a politikou, ODA by mohla u voličů zaskórovat, pokud by do svého čela jmenovala Michala Žantovského. Všichni ostatní kandidáti jsou příliš spjati s nejrůznějšími minulými třenicemi uvnitř strany a konflikty s ODS. Žantovský je navíc v očích voličů asociován s Presidentem Havlem, což mu nejen propůjčuje odlesk Havlovy vlastní popularity ale i image politické a lidské slušnosti.
Ať už si ale ODA do svého čela zvolí kohokoliv, takový politik může stranu
stabilizovat a zvýšit její popularitu pouze tehdy, pokud se za něj ostatní lídři ODA neambivalentně postaví. Nový šéf strany by se též neměl pouštět do planých bitev s ODS coby nejpřirozenějším spojencem ODA. A především by měl jasně, kultivovaně (tedy ne zbytečně konfrontačně), a s pomocí celého stranického vedení, artikulovat nosná témata a vize.
Rozháranost českých politických poměrů je v současnosti taková, že pokud by ODA dokázala na své konferenci překonat svou vlastní vnitřní rozháranost a vytvořit image jednoty a pragmatické dělnosti opírající se o jasný program, mohla by se v budoucnosti politicky viditelně posílit. Pokud se bude i nadále vymezovat především negativně (tedy jako „my nejsme to, co jsou ti druzí“) a pokud si do čela zvolí necharismatického politika příliš spjatého s minulostí, mohla by skutečně v příštích volbách zmizet z parlamentu.
Svobodné slovo – 21. 3. 1997