Nedávno zveřejněné výsledky průzkumu veřejného mínění Eurobarometr ukazují, že pouze 38 procent obyvatel České republiky je spokojeno s vývojem demokracie, zatímco 59 procent spokojeno není. Jedná se o prudký pokles důvěry v demokracii v porovnání s předchozími průzkumy. Tento rozsáhlý průzkum se uskutečnil již vloni v listopadu, ale nic nenasvědčuje tomu, že v naší zemi od té doby došlo k radikální změně nálady. Stejný průzkum ukazuje, že pouze 42 procent obyvatel České republiky má za to, že tržní ekonomika je dobrá, zatímco 43 procent si myslí že nikoliv.
Pro tato znepokojivá čísla existuje několik povrchních vysvětlení, například, že se jedná o reakci na sérii skandálů či nízkou politickou kulturu. Důležitějším vysvětlením, které zmíněné jevy spojuje, je, že při vytváření demokracie a tržního hospodářství před několika lety jednoznačně převážil technokraticko-ekonomický přístup okleštěný do značné míry o dimenze budování občanské společnosti a právního státu. Je samozřejmě možné argumentovat, že ne vše bylo možné udělat najednou. Že ekonomické reformy prostě nebylo možné zasadit do předem perfektně připraveného právního rámce. Zároveň je ale jasné, že v České republice došlo k téměř programovému odsunutí právních a morálních aspektů transformace na druhou kolej.
Toto programové potlačení těchto dimenzí transformace bylo do určité míry výsledkem politického vývoje v roce 1991-1992, kdy se proti sobě politicky postavily dvě skupiny Občanského fora–Občanská demokratická strana a Občanské hnutí. Oběma šlo v podstatě o rychlou a úspěšnou transformaci. Lišily se právě pouze v důrazu na úlohu práva, občanské společnosti, a do určité míry i morálky v tomto procesu. Navzájem se doplňovaly. jedna bez druhé reprezentovaly jen část toho, co bylo třeba udělat.
Další důvod poklesu důvěry v demokracii je částečně spojen s tím již zmíněným. Ve volbách v roce 1992 zvítězila poměrně jednoznačně pravicová koalice vedená Občanskou demokratickou stranou. Zatímco z počátku koalice zdárně využívala této situace ke generování sociální energie ve prospěch reforem, postupem času–především proto, že se nemusela konfrontovat s účinnou konstruktivní opozicí–takříkajíc zlenivěla. Především ODS se rychle etablovala jako strana moci, u níž politické kostnatění převážilo nad vnitřním dynamismem. Příznivé makroekonomické ukazatele a průzkumy veřejného mínění–naznačující, že koalice bez problémů vyhraje další volby–koalici nenutily, aby se důsledně zabývala mokvajícími podpovrchovými problémy.
Volby v roce 1996 ukázaly, že mnoho voličů si začíná uvědomovat problémy, které koalice přehlížela. A že jim ani nesedí politický styl, v němž byla skutečná diskuse jak s opozicí tak s občany až tím téměř posledním, k čemu se sebejisté koaliční strany byly ochotny snížit. Výrazné posílení sociální demokracie ale
nepřineslo kýžené korekce v politickém stylu především proto, že posílená ČSSD se rychle ukázala být ještě méně schopna komunikovat jak s voliči tak s politickými oponenty.
Od voleb se většina politické komunikace scvrkla na vzájemné výpady na úrovni velké politiky. Občan byl z této rovnice vynechán. Málokdo mu něco vysvětluje, málokdo se ho na něco ptá. Politici vědí vše lépe. Zároveň je ale třeba podotknout, že politici jsou pouze odrazem širší populace. Ani průměrný občan se právě nevyznamenává tím, že by byl tolerantní a byl schopen a ochoten o všem otevřeně diskutovat. Politici ale bezesporu nesou na celkové
krizi důvěry v demokracii větší vinu prostě proto, že jsou to oni, kdo mají přístup k nástrojům komunikace a kdo by měli vést.
Zredukování politické diskuse na oblast velké politiky, kde–polapena v bludném kruhu–demokratická diskuse zdegenerovala do trivialit, je svým způsobem procesem, v němž si politici přivlastnili politiku. Občan, který není součástí demokratické diskuse, se stává apatickým. Má pocit, že stejně nemůže nic ovlivnit. S tím, jak se vytratil pozitivní sociální náboj, který koalice dokázala generovat v počátcích transformace, chybí i ona černobílá realita, v níž o mnohých věcech zdánlivě nebylo nutné diskutovat, neboť základní úkoly společnosti se zdály být jasné.
Stejně jako se před očima občanů stávají z některých fondů a bank vytunelované skořápky, stala se do jisté míry takovou vytunelovanou dutinou i česká politika. Demokratické instituce a mechanismy zůstávají duté nebo
se dutými stávají, protože politický proces je nedokáže naplnit skutečným obsahem. Či z nich takový obsah přímo vysává. Politická diskuse zredukovaná
na stranické špičky a oddělená od společnosti vytváří pod sebou vakuum, které je pak přímo pozvánkou pro extrémisty nejrůznějších barev.
Východiskem z tohoto druhu krize je obnovení komunikace mezi politiky a občany. Hlavní politické strany především musí jasně formulovat svá řešení
konkrétních problémů bez přepjatého ideologizování, a trpělivě o nich občany nejen přesvědčovat. Též by se měly neustále snažit o vytvoření zpětných vazeb, jejichž prostřednictvím lze generovat důležité podněty. Žádný problém, ať už se jedná o NATO nebo zdravotnictví, by neměl být považován za natolik odtažitý, že o něm není třeba diskutovat. Demokracie je především diskuse a neustálý dialog. Je na politicích, aby přestali diskutovat především pouze mezi sebou a aby obnovili dialog se společností. Bez něj je v nebezpečí nejenom demokracie jako koncept ale i politici, kteří tento koncept nedokáží
naplnit životem.
Lidové noviny – 29. 3. 1997