Jedním z důvodů, proč je složité čelit prohlubujícím se společenským problémům, je, že čeští voliči nemají momentálně alternativy. Atmosféra v České republice je taková, že nejlepším řešením by byla změna vlády. Současná vládní koalice je příliš spjata s příčinami množících se náznaků společenské krize na to, aby mohla občany skutečně přesvědčit o potřebných změnách. a aby mohla motivovat.
Koalice ztratila schopnost komunikace s voliči. Pohybuje se v kruhu. Každý nový dobrý nápad je téměř okamžitě znehodnocován pochybnostmi, které se vynořují spolu s množícími se skandály. Nevěrohodnost koalice, zejména Občanské demokratické strany, spočívá v tom, že je neoddělitelně spjata nejenom s úspěchy transformačního období ale i stále viditelnějšími neúspěchy. Jestliže koalice podceňovala úlohu práva a morálky v období transformace, je nyní voliče těžké přesvědčit, že se koaliční myšlení změnilo natolik, že se koalice těmito problémy bude vážně zabývat.
K uskutečnění rozsáhlých transformačních projektů, jako byla privatizace, bylo zapotřebí jiného politického stylu a praxe, nežli k reformám veřejného sektoru a úkolům každodenního života. Koalice zatím nepřesvědčila, že dokázala přejít od práce na velkém historickém kanvasu–kde se pracovalo velkými tahy pomyslného štětce–k vyčerpávající detailní práci každodenního života.
Za normálních okolností by pravděpodobně tato situace–kdy vládní strany vyčerpaly rezervoár své dynamiky a nejsou schopny přesvědčit, že mají na to obnovit pohyb vpřed–vyústila do změny vlády. Střídání politických stráží je v každé demokracii zdravý proces. Demokratické systémy se prostřednictvím střídáním vlád mezi opozicí a vládními nejenom očišťují ale generují i novou energii.
Nejenom v České republice platí, že strany, které zůstávají u moci příliš dlouho, se postupně etablují coby strany moci tím, jak srůstají se státem. Jejich hlavním zájmem přestává být změna a postup vpřed ale konzervování poměrů a nebo, vypočítavé opatrnictví. Tuto ztrátu vnitřní dynamiky lze samozřejmě překonat například radikálními změnami uvnitř takových stran. Ale i když k takovým změnám dojde, je těžké přesvědčit voliče, že se strana opravdu změnila a lze jí oddělit od minulých selhání.
Nástup opozice k moci je zdravý i pro opozici, neboť pouze ta opoziční strana, která se čas od času stává vládní stranou, má šanci testovat svůj program v praxi. Zvyšuje se tak vědomí odpovědnosti. Vládní strany, které odejdou do opozice, si musí projít procesem vnitrostranické introspekce. Tím, že nejsou
spojeny se státní mocí, mají větší šanci začít myslet odvážněji a generovat novou energii.
Hlavním problémem současné tíživé politické a ekonomické situace v zemi je, že chování opozičních sociálních demokratů v podstatě vymazalo voličské alternativy. V situaci, kdy vládní koalice zcela zřetelně ztrácí svou dynamiku a neukazuje, že by se mohla vnitřně oživit, čeští voliči nemají ke komu jít. ČSSD, která téměř vyhrála volby v červnu minulého roku, paradoxně právě v této situaci ztrácí příznivce.
Proč? Především proto, že vystrašila demokratické středové voliče svým neodpovědným chováním, konfrontačním přístupem k politice a snahou přilákat voliče extrémistických stran. Je velmi pravděpodobné, že kdyby se ČSSD po volbách chovala konstruktivně a státotvorně–jako klidná síla–byla by dnes vnímána jako platná alternativa k ochablé vládní koalici. Vládnutí jí mohlo, takříkajíc, spadnout do klína–pravděpodobně s pomocí lidovců, kteří by neměli důvod se spolupráce s takovou sociální demokracií obávat. Za daných okolností by to byl zdravý vývoj jako pro strany koaliční, tak pro ČSSD, tak pro celou společnost. Mohl by vést k jistému celkovému oživení. Případné selhání levicové vlády by pak mohlo umožnit stranám pravicovým razantní, důvěryhodnější návrat.
Počínání současné sociální demokracie má za následek, že mnoho občanů prostě rezignuje na politiku. Nemohou se vrátit ke koaličním stranám–pouze snad s výjimkou lidovců, kteří nejsou tolik asociováni s minulými problémy a dávají si záležet na politickém stylu založeném na slušnosti. A nemohou přejít s klidným svědomím k ČSSD coby konstruktivní, státotvorné opozici. Výsledkem je apatie a rezignace na politiku. Zdali radikální změny ve vedení Občanské demokratické aliance budou schopny přesvědčit tyto voliče, že
ODA představuje alternativu, je nejisté. ODA je příliš úzce spjata s mnoha problémy minulosti.
V situaci, kdy se otevřeně hovoří o možné krizi, tak paradoxně zůstávají voličské preference pro vládní strany stejné. Je tomu ale spíše proto, že mnoho demokraticky smýšlejících voličů nemá jiné možnosti než proto, že by se aktivně identifikovali s počínáním těchto stran. Mnoho voličů ale na demokratický proces prostě rezignuje, jak ukázaly i senátní volby. To je varovný signál, který by neměl být podceňován.
Svobodné slovo – 7. 4. 1997