V posledních měsících se v České republice objevily náznaky jisté únavy demokracií. Projevila se nejenom v propastně nízké účasti voličů v senátních volbách ale je i potvrzována různými průzkumy veřejného mínění. Jistá rezignace na politiku jako jednoho ze základních výrazů a prostředků demokratické hry je doprovázena také všeobecnou rostoucí apatií.
Mezi důvody patří nejenom ztráta transformační dynamiky, ale i způsob, jakým byla v naší zemi politika v poslední době provozována–tedy její styl. Důležitější příčinou je pak neschopnost politiky naplnit demokratické instituce a mechanismy skutečným životem. Začíná být zřejmé, že bez rozšíření politického aktivismu ze sféry velké politiky–kde se momentálně většina politiky odehrává–směrem „dolů“ nebude žádné oživení možné. České politice prostě chybí skutečný obsah a zakotvení v podobě širší občanské angažovanosti.
Jistá dutost demokratických institucí–tedy jejich nenaplněnost skutečným demokratickým duchem a životem–je poměrně nebezpečný jev Doplatily na něj demokracie například na začátku tohoto století nebo ne tak nedávno mnohé demokracie jihoamerické. Před měsícem se jako domeček z karet sesypala „demokracie“ albánská. Ukázalo se, že pod povrchem základních demokratických mechanismů a institucí bylo prázdno. Když přišla krize v podobě ekonomického vytunelování investičních fondů, ukázalo se, že prázdným tunelem je celý „demokratický“ systém.
Česká demokracie samozřejmě není srovnatelná s albánskou. Už proto, že se opírá o jinou ekonomickou a vzdělanostní úroveň a též proto, že vyrůstá z jiných historických tradic. Kmenová mentalita u nás už byla dávno nahražena mnohem komplikovanějším sociálním rozvrstvením. Existuje zde i rudimentární občanská společnost a západoevropské tradice (i když zatím dosti často opomíjené) právního státu. Na druhou stranu je dobře nezapomínat, že
takové tradice a prostředí existovaly i v některých západoevropských demokraciích v první polovině tohoto století před tím, nežli se tyto demokracie zhroutily.
Česká demokracie tedy potřebuje především posilovat ty prvky, které jí umožní se skutečně zakořenit a učiní ji tak stabilnější. Jedná se především o právní stát, občanskou společnost a o pojímání demokracie coby permanentní, otevřené diskuse o všem důležitém. To, že se opět po sedmi letech začíná objevovat ono nám dobře známé, neblahé dělení společnosti na „my“ a „oni“, je varovným signálem. Ti u moci jsou opět vidění ne jako jedni z „nás“, s nimiž je možné vést diskuzi, ale jako nedosažitelní, jako nepoučitelní.
Moderní západní demokratické systémy se v mnohém odlišují od demokracií, které existovaly v první polovině tohoto století. Tyto moderní demokracie jsou především mnohem komplexnější na všech úrovních. Nestojí pouze na formálním oddělení výkonné, zákonodárné, a soudní moci, ale opírají se i o celou soustavu dalších pilířů. Patří mezi ně nejenom již zmíněný právní stát nebo občanská společnost ale i prvek solidarity.
V žádném z moderních demokratických států nemusí být u moci právě sociální demokracie nebo nějaká jiná odnož socialistů, aby byl na prvek solidarity kladen důraz. Je tak možné činit dvěma zásadními způsoby. Buď prostřednictvím větší úlohy státu a nebo prostřednictvím občanské společnosti. Často též kombinací obou.
Zatímco ve většině západoevropských demokracií hraje v této oblasti důležitou roli stát opírající se o jistou pomoc různých neziskových organizací a charit,
ve Spojených státech se tak děje především prostřednictvím občanské svépomoci. Stát hraje spíše roli podpůrnou. Zároveň ale také vytváří podmínky k tomu, aby se občanská společnost mohla plně rozvíjet a aby i v oblasti pomoci
těm, kteří zůstávají pozadu, měla dostatek prostředků. Americké firmy a korporace mají například dovoleno, aby různými způsoby mohly odepisovat ze svých daní značné částky právě ve prospěch charit a podobných občanských iniciativ.
V České republice byl prvek solidarity jako základního pilíře moderní demokracie trochu podceněn. Psychologicky se vytvořila atmosféra
téměř darwinistické soutěže. Koncept solidarity coby důležitého pilíře demokracie byl odevzdán levicovým stranám. Přitom aktivní a účinná solidarita není nic, co odporuje liberálním koncepcím. Naopak bere politický vítr z plachet koncepcím socialistickým, které se často opírají o neefektivní, drahá a těžkopádná řešení. Moderní demokracie nemůže být stabilní bez dobře fungujícího zdravotnictví, školství, či systému sociální péče. Neúspěchy nelze odbývat tím, že možné je udělat pouze to, na co máme. Je totiž možné vždy dělat mnohem více nežli to, na co máme–například umožníme-li rozvoj občanských iniciativ v těchto oblastech. Na to, že se v této oblasti zaspalo, doplácejí nejenom především obě občanské koaliční strany ale i samotná demokracie.
Lidové noviny – 17. 4. 1997