Vztah mezi Vladimírem Mečiarem a Václavem Klausem je v mnoha směrech simbiotičtější nežli by se mohlo zdát při pohledu na současný stav česko-slovenských vztahů. Skutečnost, že si tito dva politici poměrně dobře rozuměli při dělení Československa a že ani později nestáli výrazně jeden druhému v cestě, je dán především jejich vztahem k politice.
Oba jsou totiž především pragmatici, i když motivace jejich konání se poněkud liší. Pro Mečiara je tím hlavním moc–a to moc bez přívlastků.
V zájmu udržení a posílení své moci je ochoten nejenom pružně měnit své názory ale i například uzavřít spojenectví se stranami, jako je Strana dělníků nebo Slovenská národní strana. Mečiar je v podstatě bez ideologie–jeho jedinou ideologií je právě zase jen moc.
Klaus se teoreticky přidržuje ideologie liberalismu, ale ve skutečnosti jeho hlavním postojem ke světu je ideová platforma, která by se dala označit nejlépe jako pružný technokratimus. Klaus většinou hledá cestu nejmenšího odporu a tomu přizpůsobuje své názory. Teoreticky kovaný liberál Klaus se tak někdy řidžuje řešení, která jsou svou povahou sociálně demokratická.
To, co oba politiky vždy spojovalo, byl právě tento utilitaristický přístup k výkonu moci. Z tohoto ulititarismu též vyvěrá jejich jisté nepochopení nebo
pohrdání určitými demokratickými pravidly. Právě proto, že pro Vladimíra Mečiara je tím hlavním jeho vlastní moc, nerozpakuje se ohýbat, obcházet nebo porušovat pravidla demokratické hry tehdy, když je jeho moc ohrožena nebo, když jí to může posílit.
Mečiar není z pohledu z Prahy dokonce ani přesvědčeným slovenským nacionalistou, jakým je například Ján Slota. Ideje národního uvědomění, identity a ochrany všeho slovenského si prostě osvojil a začal je používat ve svůj prospěch, když si uvědomil, že jejich prostřednictvím může manipulovat
značnou část Slováků. Národní ideje v Mečiarových rukou jsou pouze nástroji k výkonu a posilování vlastní moci.
Klausova motivace je odlišná–nejde mu především o moc, v její čisté podobě.
Jde mu především o to, aby moc mohl vykonávat co nejefektivnějším a nejjednodušším způsobem. Jeho přístup ke světu je černobílý. Je zde to, co
mu vyhovuje, neboť to usnadňuje výkon vládnutí, a je zde to, co zdržuje.
V jeho vidění světa se vše dělí na plus a mínus.
V zájmu svého technokratického pojetí výkonu moci, český premiér odsunul na vedlejší kolej nejenom decentralizaci státu či občanskou společnost, ale i myšlenku právního státu. Nebylo tomu proto, že Klaus by byl ve svém nitru nedemokratický. Bylo tomu tak proto, že tyto věci „zdržují“ a nebo „překážejí“
Klaus dokonce neváhal svou filozofii vysvětlit, když prohlásil, že decentralizace státu považuje za „rozvolňování“ , které stojí v cestě efektivnímu, centralizovanému řízení státu, kterého je zapotřebí v období transformace. Myšlenka občanské společnosti byla pro Klause zcestná nejenom proto, že jí viděl jako odporující ultraliberalistickému konceptu
svobodného jedince, mezi nímž a státem by neměly existovat žádné další mezivrstvy.
Klausův odpor opět pramenil především z jeho vnitřního přesvědčení, že občanská společnost je čímsi nadbytečným, co stojí v cestě efektivnímu výkonu moci a tedy zdržuje. Stejný přístup měl Klaus ke zřízení ombudsmana. Český ministerský předseda je znám i tím, že vždy měl jistý despekt k právníkům a právu. Opět především proto, že komplikované a precizní právní úpravy různých ekonomických procesů by především zdržovaly, stály v cestě.
Mečiar i Klaus si od počátku rozuměli právě proto, že oba sdílejí tento
utilitaristický přístup k demokracii. Oba se za demokraty považují, ale neváhají různá demokratická pravidla obcházet či ignorovat, když se jim to hodí. Tento jejich utilitaristický postoj k demokracii je pak v případě obou dvou doprovázen tím, že jsou silně sebestřední, až narcisistní. Oba se domnívají, že mají téměř vždy pravdu. Ani jeden nedokáže skutečně poslouchat. Klaus vyučuje, Mečiar káže. Umění skutečného politického dialogu není v rejstříku ani jednoho z nich.
Skutečnost, že tito dva politici byli schopni spolu vést efektivní dialog v době rozpadu federace, vyplývala především z toho, že oba podřídili dělení státu svému utulitaristickému vidění světa. Pro Klause bylo rozdělení „efektivním“ řešením. Neohrabaná a paralyzovaná federace ho zdržovala.
Slovensko, se svými tehdy špatnými makroekonomickými ukazateli, bylo pro něj přívěškem. Dialog se slovenskými politiky, kteří často argumentovali z
emotivních (či pro Klause iracionálních) pozic, byl pro českého ministerského předsedu kontraproduktivní. Federaci bylo potřeba rozdělit a bylo nutné to udělat co nejefektivněji. A k tomu bylo zapotřebí domluvit se s Mečiarem.
Pokud jde o slovenského ministerského předsedu, rozdělení společného státu bylo se stalo důležité v okamžiku, kdy mu takové řešení otevřelo cestu
k upevnění vlastní moci. Volby v roce 1992 daly Mečiarovi mandát vládnout na Slovensku bez větší opozice. Jedinou překážkou byl federální stát. Federální stát musel být tedy obětován.
Způsob dělení státu vycházel právě z personalit těchto dvou politiků. Každý chtěl federaci rozdělit z odlišných důvodů, ale oba tak chtěli učinit rychle, bez velkého zdržování. Toto byl jeden z důvodů, proč se oba nakonec postavili proti myšlence referenda. A toto je jeden z důvodů, proč federaci rozdělili před tím, nežli byly vypořádány všechny vzájemné majetkové a jiné pohledávky. Pád měnové unie pár měsíců po rozdělení státu byl z pozice Klause opět nevyhnutelný. Měnová unie byla neefektivní přítěží, které se bylo nutné zbavit.
Často se spekuluje o tom, jak je možné že Klaus a Mečiar–i když se jinak česko-slovenské vztahy zhoršují, k sobě zachovávají korektní postoje.
Ví snad Mečiar něco na Klause? Nebo opačně? Má snad jeden z politiků vůči druhé straně v ruce nějaké tajné trumfy? Odpověď je, že Mečiar i Klaus se v podstatě vzájemně respektují, neboť jsou tak trochu ze stejného těsta.
Zároveň jsou si navzájem v podstatě lhostejní. Pro Klause se Slovensko v okamžiku rozdělení scvrklo na pouhou hospodářskou veličinu, s níž je nutné udržovat jistý druh vztahů, neboť reprezentuje důležitou položku v českém zahraničním obchodu. Mečiarovy přestupky vůči demokracii Klause nikdy nevzrušovaly, neboť, že se tak bude na Slovensku dít , Klaus očekával již v okamžiku dělení, kdy Slovensko ponechal v Mečiarových rukou. Jeho hlavním projektem se stala Česká republika. Český ministerský předseda konečně mohl pracovat s jasně definovanou entitou, bez zbytečné interference.
Klausův lhostejný postoj k Moravčíkově vládě–jeho neochota tuto vládu aktivně podpořit–byl způsoben především třemi faktory. Za prvé se Klaus–opět z důvodů možných budoucích komplikací–nechtěl zavázat vládě, která byla podle něj odsouzena k porážce. Znajíc Mečiara, uvědomoval si, že by Mečiar podporu Moravčíkovi nikdy neodpustil.
Za druhé, sblížení s Moravčíkovci by bylo znamenalo skutečné vytvoření nadstandardních vztahů, o nichž jak Klaus tak Mečiar původně hovořili, ale na kterých ve skutečnosti neměli zájem. Je v Klausově povaze, že mu vyhovuje pouze to, co je standardní. Vše nadstandardní ve vztazích s druhými státy zavání neefektivností. Do vztahů se tak mohou vloudit iracionální faktory.
Za třetí: Klaus sice nemá Mečiara v žádné úctě, ale respektuje ho. Ví, s kým má tu čest. Ví, že má proti sobě soupeře stejného kalibru. navíc soupeře,. který je tak trochu jako on sám.
Skutečnost, že se Klaus a Mečiar již několik let nesetkali je dána právě jejich
povahovými rysy a politickými profily. Oba vědí, že rozdělení zbytků bývalého federálního majetku je záležitost technická a složitá. Pokud by tento majetek chtěli opravdu dělit, museli by se nejprve dohodnout na nějakých kritériích. Taková kritéria ale nejsou tak jasná, jako bylo rozdělení společného státu. Zatímco z dělení federace se oba vynořili jako vítězové,
z diskuse o dělení zbývajícího majetku by se mohli vynořit pouze jako poražení.
Klaus a Mečiar mohli účinně komunikovat pouze v okamžiku, kdy své komunikaci nadřadili úkol, z něhož oba mohli a chtěli těžit. Sednout si spolu ke společnému stolu nad otázkami detailnějšími, by zcela nevyhnutelně vedlo k tomu, k čemu oba inklinují–tedy k dialogu dvou mužů bouchajících pěstí do stolu. Ani jeden by si z pomyslného jednacího stolu nic nevytřískal.
Klaus si navíc uvědomuje, že například otázka slovenského zlata není jen otázkou účetnickou. Že zlato má pro Slováky velkou symbolickou hodnotu.
Přesto ví, že zlato může jen ztěží vydat, pokud slovenská strana neučiní nějaké ústupky v otázce dluhu českým bankám. Ví tedy, že by se diskuze o otázce zlata svezla do emocionální roviny, v níž racionální argumenty neplatí. A v této rovině je Mečiar lepší.
Především však pro Klause je vztah se Slovenskem důležitý pouze do té míry, do jaké pozitivně či negativně ovlivňuje samotné dění v České republice. Události na Slovensku jsou slovenskými událostmi. Zredukováno na geopolitickou a hospodářskou veličinu, Slovensko je
ve srovnání s Polskem či Maďarskem až druhořadé. Je to malá země, která je v zmítána iracionálními vášněmi. Jak s takovou zemí efektivně jednat? Václav Klaus to neví a proto s ní raději nejedná.
Mosty 19 – 6. 5. 1997