Demokratické systémy v postkomunistických státech mají některá specifika, která se nevyskytují v demokraciích zaběhnutých. Existence těchto specifik pak ovlivňuje způsob, jakým funguje politický proces a celý demokratický systém.
Specifikem možná nejdůležitějším je neexistence kvalitního nadstranického systému státní služby. To způsobuje, že celý systém státní správy je zpolitizován. Každá strana nebo koalice, které se dostanou k moci, začnou rozdávat politické prebendy v podobě postů ve státní správě. Při jejich volební porážce pak nastávají v systému státní správy čistky. To pochopitelně destabilizuje nejenom státní správu ale i celý politický systém a v konečném součtu i demokracii.
V rozvinutých demokraciích funguje nestranická, nezávislá státní správa, často až po úroveň státních tajemníků na ministerstvech. Politické změny odrážející přirozenou názorovou konfrontaci odlišných politických táborů tak nepůsobí závažné otřesy celému demokratickému systému. Kontinuita vývoje zůstává zachována bez ohledu na změny vlád. V postkomunistických státech naopak existuje reálné nebezpečí, že politické změny mohou být vždy změnami „ode zdi ke zdi“. Konfrontace a neschopnost politických protivníků vést dialog mají v postkomunistických demokraciích mnohem dramatičtější důsledky nežli v demokraciích zaběhnutých.
Na rozdíl od zaběhnutých demokracií, mladé demokracie ve východní Evropě nemají ani rozvinutou občanskou společnost. Toto předivo občanských sdružení a iniciativ funguje v rozvinutých demokraciích nejenom jako jakási zpětná vazba mezi státem a jednotlivci, ale i jako tlumič
možných politických otřesů. Jinými slovy, mezi státem a jednotlivcem pak není jenom formalizovaný politický proces a právo, ale i celá řada mimopolitických a etických vazeb, které stabilizují demokratický systém.
Dalším specifikem je nerozvinutá politická kultura. Určité demokratické návyky, které jsou běžné mezi politiky v západních zemích, zatím často neexistují mezi politiky východními. Například pojem politické odpovědnosti je často mnohem mlhavější. Odchod z funkce z důvodu politické odpovědnosti za určité problémy je podobně jako za „starých časů“, chápán jako jakýsi absolutní trest, ze kterého se už není množné očistit. Mnozí politici nových demokracií s sebou prostě ještě stále vlečou mentální ustrojení, které má svůj původ–zákonitě–v předešlém systému. Ve svých funkcích se často zabydlují tak, jako kdyby jim měly patřit napořád. Ministerstva a jiné úřady se stávají jakoby jejich pomyslným vlastnictvím.
Zatímco v rozvinutých demokraciích nemusí dlouhodobá vláda jednoho politického uskupení nezbytně vést ke srůstání tohoto uskupení se státem,
v postkomunistických zemích se tak děje téměř zákonitě. Politické strany–neodizolovány od státu nestranickou státní službou, občanskou společností a určitými demokratickými návyky–si často počínají tak, jako by stát byl jejich majetkem. Cena jejich odchodu do opozice je pak pro ně mnohem vyšší, nežli je tomu v rozvinutých demokraciích, kde je vliv vládních stran víceméně omezen na vysloveně politické funkce.
Srůstání politické moci se státem je špatné nejenom pro kvalitní výkon státní moci. Je špatné též pro politické strany u moci. Příklad současné vládní koalice v České republice je ilustrativní. Když se Občanská demokratická strana a její partneři v letech 1993-94 etablovali u moci, jejich hlavním zájmem přestal být pohyb vpřed a odvážné prosazování reformních kroků–i když k tomu měli jak mandát tak potřebnou většinu v parlamentu. Hlavním zájmem se stalo udržení moci a s ním spojené vypočítavé opatrnictví.
Příklad české vládní koalice ukazuje, že v postkomunistických státech jsou změny vlád naneštěstí často jediným způsobem, jak pročistit celý systém, jak jej oživit, a jak zlikvidovat nejrůznější nezdravé vazby mezi politickou mocí a státem, které se začnou vytvářet hned po příchodu nové vlády k moci a postupně začnou dusit nové myšlenky. Současná vládní koalice ztratila schopnost pohybu vpřed především proto, že bez systému nezávislé státní služby příliš srostla se státem. Že, nekonfrontována občanskou společností, nebyla schopna komunikovat směrem „dolů.“ A že díky svému dlouhotrvajícímu mocenskému monopolu si nikdy nevytvořila politickou kulturu, v jejímž rámci by bylo samozřejmé komunikovat s opozicí a nastavovat si tak zrcadlo. Tím, co by za daných okolností nejvíce pomohlo koaličním stranám, zejména ODS–a přeneseně i celému politickému systému–se regenerovat, je jejich odchod z vlády.
Je samozřejmě důležité uvážit, jaká se nabízí alternativa. Současná sociální demokracie naneštěstí není zárukou toho, že má solidní reformní program. Navíc její postoje naznačují, že v případě jejího nástupu k moci dojde k čištění státní správy, které bude přehnané, a naruší kontinuitu i tam, kde mohla přežít. Zároveň je ale možné, že bude-li vládní koalice pokračovat ve své statické politice, stane se nakonec i současná sociální demokracie pro kritickou masu občanů alternativou.
Lidové noviny – 10. 5. 1997