Od rozpadu bipolárního světa před osmi lety se vynořilo několik významných teorií popisující současný globální vývoj. Potíž je v tom, že si do určité míry navzájem odporují. Jednou z nich je teorie globalizace, kterou v různých obměnách propaguje mnoho současných myslitelů. Podle nich dochází k celé řadě globálních technologických, hospodářských a informačních procesů, které mají za následek, že se vytváří jedna planetární civilizace.
Na filozofické úrovni vyjádřil tuto myšlenku již na začátku padesátých let francouzský náboženský filozof Teilhard de Chardin. Ten viděl v rostoucí komplexizaci lidského myšlení pouze pokračování nezastavitelného procesu komplexizace hmoty a vesmíru. V jeho vizi bylo jen otázkou času, kdy se lidstvo stane planetární civilizací, která si vytvoří jisté nadindividuální společné vědomí, takzvanou noosféru.
Posun ke globalizaci nejrůznějších procesů je skutečně zcela zřetelný. Integrace mezinárodního hospodářství a informačních sítí pokračuje závratným tempem. Nadnárodní společnosti dnes kontrolují většinu světového hospodářství. Mediální, informační a interaktivní počítačové sítě rostou před našima očima. Pojem geografické vzdálenosti se stává relativní. Tento proces si pak vynucuje integrační procesy na úrovni politické.
Jaký obsah ale budou mít politické systémy post-bipolárního světa? Americký politolog a filozof Francis Fukuyama mluví o konečném vítězství liberální demokracie a v této souvislosti, hegelovsky, o konci historie. Podle jeho mínění se liberální demokracie prosazuje celosvětově jako jediný politický systém, který je adekvátní pro post-industriální společnosti. Fukuyama ale nevidí politický systém liberální demokracie a hospodářský liberalismus jako dvě strany téže mince.
Ve své poslední knize nazvané Důvěra totiž tvrdí, že moderní demokratické společnosti, včetně jejich hospodářských systémů, se nemohou opírat pouze o volný trh. Že jsou to komplexní organismy, které–pokud mají být funkční–se musí též opírat o důvěru založenou na občanské vzájemnosti, solidaritě a síti občanských aktivit. Fukuyama v tomto bodě navazuje na celou řadu politologů, například Roberta Putnama, kteří v posledním desetiletí upozornili na úzkou závislost mezi občanskou společností, politickou stabilitou a hospodářskou prosperitou.
Je stále zřejmější, že proces globalizace zasahuje i občanskou společnost, která se stále více internacionalizuje. Například hnutí Greenpeace je nadnárodní občanskou odezvou na globální ekonomické procesy, které ovlivňují životní prostředí na celé planetě. Nejrůznější organizace na podporu lidských práv mají dnes též stále zřetelněji mezinárodní charakter. Teoretici informační revoluce, například Alvin Toffler, dokonce předpovídají, že svoboda, kterou tyto technologie s sebou přinášejí zapříčiní rozpad tradičních hierarchií–s dopady pro politické systémy, které zatím není možné předpovědět.
Samuel Huntington ve své eseji (a nedávno i knize) Střet civilizací nabízí poněkud chmurnější vizi. Tvrdí, že proces globalizace je pouze povrchový. Že se ve skutečnosti jedná pouze o momentální nadvládu a šíření hodnot technologicky dominantní západní civilizace. Ale že tato civilizace se nachází na začátku svého úpadku. Ostatní civilizace, jako je například expandující civilizace východoasijská, západní hodnoty nepřijaly. Naopak ze západní civilizace zužitkují pouze to, co neohrožuje jejich vlastní kulturní dědictví a co je posílí vojensky. Odstředivé civilizační síly jsou silnější nežli integrující síly globalizace. Střet civilizací v různé intenzitě se jeví jako nevyhnutelný.
Huntington, jak se zdá, do jisté míry podceňuje skutečnost, že i navzdory současné převaze západní civilizace, nedochází k toku informací, kulturních zvyků, technologie a hospodářského bohatství pouze jedním směrem. Japonsko je dnes například přítomno nejrůznějšími způsoby v Americe stejně tak jako Amerika v Japonsku. Dochází tedy spíše k vzájemnému prolínání kultur a civilizací.
Je ovšem též pravdou, že některé kultury jsou globalizačními procesy ohroženy. Mnohé z militantních reakcí, kterých jsme svědky například v islámském světě, jsou pochopitelnou obranou reakcí původních kulturních hodnot proti politickému a kulturnímu expanzionismu ekonomicky a technologicky dominantních kultur. Ale navzdory těmto obranným reakcím integrační tendence v téměř všech oblastech pokračují na globální úrovni zrychlujícím se tempem.
Zdaleka ne všechny části vytvářející se planetární civilizace jsou spolu ovšem v rovnováze. Některé jsou závratně bohaté, jiné propastně chudé. Hospodářská expanze do chudých oblastí má zatím často za následek nejenom vykořisťování ale i rozsáhlé ničení životního prostředí. Existuje celá řada předpovědí, podle nichž propast mezi bohatými a chudými částmi světa se při současném trendu bude zvyšovat a lidstvo bude neschopné zabránit populační a ekologické katastrofě.
Mnohé z apokalyptických scénářů, jako je například nekontrolovaný růst populace či ničení životního prostředí, ale neberou v úvahu, že tyto jevy souvisí s dosaženou životní úrovní a vzdělání. Růst populace v nejrozvinutějších zemích se už v podstatě zastavil. V příštích desetiletí tedy půjde především o vytvoření globálního systému důvěry a solidarity, který by umožnil rovnoměrnější distribuci bohatství a především znalostí po celém světě.
Globální civilizace, která by byla jen nerovným propojením velmi bohatých a velmi chudých by byla stejně nestabilní a výbušná jako byly v národním měřítku ranné kapitalistické společnosti. V lidských dějinách byly sociální katastrofy a revoluce často výsledkem neschopnosti politických institucí dosti rychle se přizpůsobit ostatním sociálním a hospodářským trendům. Nejzávažnější otázkou pro lidstvo na prahu třetího tisíciletí tedy je, jak rychle se podaří vytvořit opravdu účinné globální politické instituce, které budou mít dostatek vlivu na to , aby byly schopné prosadit opravdu účinný systém globálního rozhodování a solidarity.
Lidové noviny – 29. 5. 1997