České vládě byla parlamentem sice vyslovena důvěra, ale stabilitu vlády to výrazně nezvýšilo. Existuje pro to několik důvodů. Především vláda, které důvěřuje méně než třicet procent voličů, potřebovala silnější mandát–alespoň v parlamentu. Ten nedostala. Vítězství rozdílem jednoho hlasu– navíc hlasu vykoupeného ústupky v posledních okamžicích před hlasováním–nedává vládě podporu potřebnou k uskutečňování rozsáhlých úsporných opatření.
Problémem je i to, že v čele vlády nadále stojí Václav Klaus. Ten je sice stále ještě vnímán jako jeden z mála odborníků, kteří mohou zemi vyvést z jejích současných potíží. Zároveň je však též jednou z příčin současné krize. Byl to právě Klausův politický styl, který zčásti zapříčinil současné potíže. Konkrétně to byla premiérova malá schopnost komunikovat jak s politickými oponenty tak se spojenci. Byl to i nedostatek politického umu nezbytného k tomu, aby jak koalici, tak vládu, spojoval spíše než rozděloval. A v neposlední řadě to byla premiérova tendence malovat věci na růžovo.
Byl to právě Václav Klaus, který občanům před dvěma lety oznámil, že je země již venku z operační místnosti a posiluje v rehabilitačním středisku.
Byl to Václav Klaus, který oznámil, před loňskými volbami, že transformace již skončila. A byl to Václav Klaus, který Českou republiku soustavně představoval, doma i v zahraničí, jako zemi, která v politických a hospodářských reformách zdaleka předstihla své postkomunistické sousedy.
Tato rétorika se nyní české vládě vrací jako bumerang. Ke zklamání občanů ze špatných hospodářských výsledků a pokleslé úrovně politiky přistupují i zklamaná očekávání. Utrpěla i česká porevoluční národní identita, která se tak trochu začala formovat pod vlivem ideologie nepřetržitého úspěchu. Václav Klaus již před několika lety naznačoval, že Česká republika by mohla být bez větších problémů přijata do Evropské unie třeba zítra. Nyní se ukazuje, že se země bude muset spíše vrátit kousek zpět a začít provádět reformy, které si méně sebevědomé Maďarsko a Polsko už odbyly.
Česká vláda byla hlasováním o důvěře zachráněna, ale stojí na chatrných nohou. Bez podpory většiny společnosti, a opírajíc se o potenciálně nestabilní hlas bývalého sociálního demokrata Jozefa Wagnera, má Klausova vláda
uskutečňovat úsporná opatření, která by měla společnosti problém prodat i vláda mnohem populárnější a opírající se o slušnou parlamentní většinu.
Mnoho občanů se bude ptát, proč by měli věřit právě Klausově vládě, že je vyvede z problémů, do kterých je přivedla.
Aby vláda uspěla, bude muset splnit tři základní předpoklady. Především bude muset vybudovat široký politický konsensus, který by nějakým způsobem do hry vtáhnul i sociální demokraty. Za druhé bude muset budovat široký sociální konsensus, který by zmírnil možnost, že skončí sociální smír. A za třetí bude muset být koalice jednotnější než kdykoliv v minulosti.
Každá z těchto tří podmínek se zdá být nesplnitelná sama o sobě. Splnit je všechny dohromady bude pro oslabenou vládu úkol téměř nad lidské síly.
Sociální demokraté nemají žádný důvod s koalicí spolupracovat v situaci, kdy mohou svými kritickými postoji vůči tápající koalici pouze sbírat potřebné body v žebříčcích popularity. Sociální smír zase nebude možný bez dohody s odbory. Potíž je v tom, že moderátní Richard Falbr, s nímž už vláda začala vyjednávat, údajně kontroluje jenom část odborových hnutí.
Jednota v koalici je pak vůbec největším problémem. Pokud by koalice byla opravdu naprosto jednotná, mohla by vláda teoreticky uspět, neboť–jak ukázalo hlasování o důvěře–má koalice s podporou Wagnera těsnou parlamentní většinu. Pod povrchem koaliční jednoty, kterou se podařilo při hlasování o důvěře dát na okamžik dohromady, ale doutná požár. Kritická prohlášení předsedy křesťanských demokratů Josefa Luxe na adresu Václava Klause či kritická prohlášení předsedy Občanské demokratické aliance Michaela Žantovského na adresu křesťansko demokratických ministerstev se bodu jen těžko zapomínat. Doutnající požár se v rozklížené koalici rozhoří v okamžiku, kdy se vláda znovu dostane pod tlak.
Posledním, a ne nejmenším, problémem je i situace uvnitř koaličních stran.
Jak ODA tak Klausova Občanská demokratická aliance jsou vnitřně nejednotné. Žantovský nemá plně pod kontrolou poslanecký klub vlastní strany, jehož několik členů se přihlásilo k takzvané pravé frakci, která Žantovskému oponuje. Hledání následníka Václava Klause v ODS je v plném proudu navzdory tomu, že místopředseda strany Josef Zieleniec po nedávné kritice Klause se nakonec s premiérem usmířil.
V mnoha ohledech mají pravdu ti analytici, kteří říkají, že současná česká politická krize je především krizí ODS. Kdyby byla ODS schopna vystřídat Klause na postech šéfa strany a ministerského předsedy, mohla by být zachráněna koalice. Tím, že ODS–která byla vytvořena především jako Klausova strana (jež se nyní obává, že se bez Klause rozpadne)–nebyla schopna vůči premiérovi schopna nabídnout alternativu, jenom prohloubila
pocit neřešitelnosti současné krize. Česká republika tak pokračuje se starým vládním týmem, který se bude snažit uskutečňovat program, jenž měl
uskutečňovat před čtyřmi roky, když k tomu měl jak politický mandát tak důvěru občanů.
Prager Zeitung – 13. 6. 1997