Nejistota, která zaplavila českou společnost v souvislosti s možným pádem Klausovy vlády, byla do jisté míry pochopitelná. Rozkymácené lodi českého hospodářství by v krátkodobém výhledu něco takového příliš nepomohlo. Ale různá varování před možnou politickou a hospodářskou katastrofou v případě pádu vlády byla zbytečným strašením.
Argumentovalo se různě. Podpisovatelé různých petic, novináři, či samotní koaliční politici sice většinou připouštěli, že současná situace není dobrá, ale že nástup jiné vlády by mohl vyústit do ještě horší situace. Připouštělo se též, že v zavedených demokraciích by změna vlády za situace, ve které se ocitla Česká republika, byla pravděpodobně nevyhnutelná, ale jedním dechem se upozorňovalo, že v našich zeměpisných šířkách by se jednalo o hazard.
Autoři těchto argumentů přitom nějak pozapomněli, že i Polsko či Maďarsko se nacházejí ve stejných zeměpisných šířkách. A že to možná byl právě jejich dostatek odvahy učinit v podobných situacích jasný politický řez, který jim pomohl vyhnout se větším hospodářským problémům. Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, kde je u moci v podstatě tatáž politická garnitura již od pádu komunismu. Volby v roce 1992 pouze eliminovaly jednu skupinu Občanského fora, ale jinak znamenaly politickou kontinuitu–a to částečně i personálně.
Zdá se, že výsledkem této téměř osmileté kontinuity je, že mnoho z nás má strach z politických změn. Přispívá k tomu pochopitelně i radikalismus českých sociálních demokratů a jejich některé polosocialistické recepty na řešení hospodářských potíží. Ale přispívá k tomu částečně i naše přirozené české opatrnictví. Podstatou možné změny vlády–alespoň v tomto případě–přeci zatím nebylo vystřídání této vlády vládou socialistickou, ale nahražení vlády, která ztratila důvěru občanů, jinou koaliční vládou, vedenou jiným koaličním politikem. Takové řešení možná mohlo být tím, které mohlo koalici zachránit. Pokud se nyní ukáže, že Klausova vláda se již vyčerpala, bude vláda na koaličním základě asi již nemožná.
Problémem je samozřejmě i to, že na českém politickém horizontu nezáří jasné politické alternativy vůči vedoucím politikům. Z různých důvodů se zatím nevynořili politici takového kalibru, jakým byl v čase svých největších úspěchů Václav Klaus–a to zejména uvnitř koaličních stran. Ale i zde jsou naše obavy do jisté míry psychologického rázu. Zdali by ten či který politik mohl být přinejmenším stejně dobrým předsedou vlády jako v poslední době klopýtající Klaus bychom se rychle dozvěděli, kdyby takový politik dostal šanci.
Jsou politické kultury, kde se v krizových situacích jiným politikům šance prostě dá, neboť taková změna je viděna jako nejlepší způsob pročištění komunikačních kanálů a odstranění politické nehybnosti. V našem kontextu–který začíná, jak se zdá, stále silněji čerpat z tradic první republiky–se politici nejprve díky politikaření, osobním ambicím a bezduchému partajničení rozhádají na ostří nože, ale v kritických momentech jim dojde odvaha a spíše se snaží uplácat nějaký kompromis. Odpovídají svým způsobem na společenskou poptávku. Společnost též nemůže svým politikům ve vládě přijít na jméno, ale v okamžicích krize se bojí nevyzkoušených alternativ.
V demokratických systémech je změna vlády během volebního období legitimní–a někdy i žádoucí–záležitostí. Schopnost demokratických systémů přežívat, obnovovat se, a generovat novou legitimitu je založena částečně právě na této možnosti. Odstoupení vlády, která se pro další společenský vývoj stane z nějakého důvodu brzdou, je ozdravným demokratickým procesem. Změnou vlády se vždy tak trochu riskuje, ale demokracie na sebe tento risk berou vědomě. Možnost, že padne vláda, která by pro vývoj společnosti mohla být za daných okolností ještě přínosem, je menším zlem, nežli nemožnost odstranit vládu, která je pro společnost kontraproduktivní.
Zdali se ta která vláda v určitém okamžiku brzdou pohybu vpřed stala, je samozřejmě dosti složité určit. Určitým měřítkem takové situace je
hlasování o důvěře ve vládu. Potíž je v tom, že takové hlasování může odrážet pouze určitou politickou konstelaci a může být více spjato s politikařením nežli s politickou odpovědností. Toho jsme byli konec konců svědky i v případě hlasování o důvěře české vládě. Vláda sice prošla, ale její existence odvisí od jediného hlasu získaného v posledním okamžiku zákulisním jednáním o podmínkách poslance Wagnera.
V naší situaci se argumenty příznivců a odpůrců vlády míjely. Příznivci vlády měli pravdu, když tvrdili, že tato koaliční vláda vykonala pro zemi mnoho dobrého, že rozměry ekonomické krize jsou uměle nafukovány, a že se situace vymknula z rukou částečně díky mediální hysterii. Pravdu ale měli i ti, kteří argumentovali, že se společnost dostala do vážných problémů a do stavu, pro něž se vžil termín „dusno“. A že se toto napjaté dusno nedařilo rozptýlit ani novými balíčky ani částečnými změnami ve vládě.
Politika má jak svou obsahovou, tak svou jevovou stránku. K té druhé patří i stará pravda, že se nedá dlouho vládnout proti veřejnému mínění. Zdali bude Klausova vláda dále vládnout proti veřejnému mínění, bude záviset na jejích činech. Pokud se jí nepodaří veřejné mínění získat na svou stranu,
bude vláda, vděčící za svou existenci jedinému poslanci, inherentně nestabilní. Na poznání, že nová koaliční vláda by bývala pravděpodobně měla větší šance veřejnost přesvědčovat, může už pro koalici být pozdě.
Lidové noviny – 19. 6. 1997