Naše neradostná politická a hospodářská situace je výsledkem jak konkrétních chyb tak i jistého ignorování širších historicko-kulturních souvislostí, v nichž se uskutečňuje česká transformace. Bližší pohled na jakoukoliv transformující se zemi ukáže, že v některých zemích nemají určité ekonomicko-politické koncepty valnou šanci na úspěch právě proto, že jdou proti určitému kulturně-historickému kontextu dané společnosti. A naopak, pokud se reformy pozitivním prvkům takového kontextu přizpůsobí, jako se tomu stalo ve východní Asii, může to znamenat jejich úspěch. Je i velice důležité identifikovat ty negativní rysy národní identity, které stojí v cestě transformaci a definovat strategii, která se může buď potlačit a nebo změnit.
Například politická kultura nemůže být ve své podstatě ničím jiným nežli odrazem širšího kulturně-historického kontextu. Naše politická kultura je ovlivňována kombinací prvků pocházejících v některých případech až z dob rakousko-uherské monarchie. Ve skutečně svobodném prostředí jsme ale mohli sami sebe před listopadem 1989 testovat pouze za první republiky. Negativní rysy naší politické kultury, které se z tohoto období vynořily, by se daly stručně popsat jako přehnaný sklon k partajničení, politikaření, zákulisním (mimo-parlamentním) kompromisům a nedostatek odvahy politiků v rozhodujících momentech.
Navzdory tomu, že si mnoho polistopadových lídrů bylo těchto neblahých tradic vědomo, prosadil se u nás poměrně zidealizovaný obraz první republiky, který částečně vedl k přijetí volebního systému poměrného zastoupení praktikovaného v první republice. Bylo samozřejmě na jedné straně nutné pomoci tvorbě politických stran–a tomu systém poměrného zastoupení napomohl. Ale politické strany by se byly vytvořily i bez této pomocné berle. Systém poměrného zastoupení, v němž voliči volí především strany, nikoliv konkrétní politiky, ale roli politických stran do takové míry posílil, že pro českou politiku bylo téměř nemožné postupně neupadnout zpět do tradice bezduchého partajničení první republiky.
Většinový volební systém mohl vytvořit potřebnou protiváhu i proti dalšímu nešvaru, který je součástí našeho kulturně-historického kódu: přílišné personifikaci politiky. Tím, že daný systém negeneruje nové politické talenty, kteří prošli politickou školou–a uspěli–v konkrétních volebních obvodech, je česká politika monopolizována v podstatě vůdci hlavních politických stran. K tomu pak přispívá i odkládání decentralizace země. Viditelný politický diskurz se odbývá pouze na úrovni „velké politiky“–v rámci do omrzení omílaných partajně-ideologických klišé. Výsledkem je i nyní tolik diskutovaná neschopnost politických lídrů komunikovat jak jeden s druhým tak s občany.
Dalším tradičním rysem naší politické kultury je silná, až paternalistická, role státu. Zjednodušená a okleštěná aplikace liberalistických konceptů bez ohledu na tento kontext nejenom způsobila současné problémy ale i částečnou (a zbytečnou) diskreditaci liberalismu u mnoha voličů. Jestliže liberální strany zdůrazňovaly individuální odpovědnost a zeštíhlování státu, neměly dopustit, aby se stát stal zároveň slabým–tedy neschopným prosazovat pevná pravidla hry. Zároveň neměly přestat zdůrazňovat prvek sociální solidarity, který hraje v českém podvědomí tradičně velkou úlohu.
Kombinace učebnicového liberalismu, rozbředlého hospodářského polosocialismu a nedostatku respektu pro roli práva byla nešťastná. Vedla nejenom k pocitu, že stát je slabý na to, aby si poradil s narůstajícím právním marasmem, ale i například k bujení byrokracie–tedy dalšího tradičního specifika našeho kulturně-historického kontextu. Byrokracii, která dusí vše životaschopné, bylo možné omezit například přijetím kvalitních zákonů o nezávislé státní službě. Nestalo se ale ani to, a současná situace je tedy jakýmsi sňatkem mezi byrokratickými tradicemi pozdního Rakouska-Uherska a komunistického byrokratismu.
Dalším důležitým kulturně-historickým prvkem je naše právní tradice, která je pevně posazená v právním pozitivismu střední Evropy. V takové tradici je dovoleno vše, co není právem zakázáno. Etické normy a zvyky, které hrají tak důležitou roli v anglosaském světě, mají v našem kontextu tradičně menší význam. Nebylo proto možné doufat, že si volná ruka trhu sama najde jakousi rovnováhu i v právní oblasti. To, že se určité věci prostě nedělají, i když nejsou právně kodifikovány, to jsou džentlmenská pravidla anglosaské kultury. Strůjci naší reformy prostě přehlédli, že se nacházejí v odlišné právní a politické kultuře. Podcenili i naší tradiční tendenci snažit se moc nikoliv přirozeně respektovat ale spíše podvracet–a to i když nám není vnucena zvnějšku. V takovém kontextu měla být naprostou prioritou práce na právním zakotvení transformace a vynucování pravidel hry.
Klausova vláda též odmítla koncept Dienstbierovy zahraniční politiky, který se chtěl utkávat s naším tradičním sklonem k sebestřednosti a provincialismu. Namísto soustředěného úsilí o otevírání se okolnímu světu politicky a kulturně, jsme byli živeni vládně podporovanou ideologií nepřetržitého úspěchu založeného na naší domnělé výjimečnosti–a to nejenom v rámci postkomunistického světa. Oficiálně deklarované úsilí o integraci do Evropské unie a NATO bylo částečně podemíláno vlažností politiků ve vztahu k těmto tématům. Existovalo dokonce i určité programové odmítání většího přílivu zahraničního kapitálu do našeho podkapitalizovaného, a nedostatkem know-how trpícího, hospodářství.
Naše současné problémy, které mohly být vnímány jako v mnoha směrech přirozená post-komunistická klopýtnutí, tak zcela logicky vyústily do neúměrně velké ztráty iluzí mnoha občanů.
Lidové noviny – 9. 7. 1997