Povodně na východě země způsobily velké lidské utrpení a ztráty na životech, stejně jako velké majetkové škody. Byly a jsou katastrofou, která se zapíše do národní historie černým písmem. Měly ale také, paradoxně, pozitivní efekt: částečně odplavily předpovodňovou „blbou náladu“ a dusnou atmosféru.
Charakter „blbé nálady“, která zužovala celou zemi ještě před měsícem, tak trochu připomínal klinickou depresi, které jsme občas svědky v individuálních případech. Ta má též své konkrétní příčiny, které jí odstartují, ale pak se často živí jakoby sama sebou. Hlavním důvodem dusna a „blbé nálady“ v naší zemi nebyla hospodářská krize. Byla jím krize politiky coby způsobu, kterým uvnitř sebe sama komunikuje demokratický systém. Průvodními jevy této krize byly–jak už bylo mnohokrát napsáno–nízká politická kultura, nedostatek komunikace mezi opozicí a koalicí (jakož i mezi politiky a občany), politikaření, a vše stravující partajničení projevující se často zbytečným ideologizováním.
Rozměr přírodní katastrofy a její důsledky nejenom vyvolaly vlnu solidarity mezi občany a politiky, ale učinily triviálními mnohé z vyjmenovaných praktik našich politiků. Pojednou bylo zřejmé, že ke katastrofě takových rozměrů není možné přistupovat s kufříky nabízejícími zideologizovaná stranická řešení. Vláda musela jednat–a jednala–rychle a bez zbytečných koaličních hádek. Povodně, řečeno obrazně, na čas spláchly stranické fasády a dovolily vládnímu týmu, aby jednal
bez zbytečných průtahů a svazujících partajních diskuzí.
Exploze solidarity s postiženými byla už sama o sobě prvním krokem ven z celkové společenské ochablosti působené „blbou náladou“. Dočasné vynucené odložení každodenního politikaření a přepjatého partajničení pak pročistilo politickou atmosféru v zemi. Dalším důležitým faktorem je, že do problémů, kterými země byla zmítána před povodněmi, byla vnesena určitá hierarchie. Některé z nich jsou
ve srovnání s důsledky přírodní katastrofy pojednou pouhými trivialitami. Jiné zůstávají, ale jeví se pojednou méně neřešitelné.
Je jasné, že mnohé z jevů, které krizi politiky před povodněmi působily, se znovu vynoří. Jsou prostě dány celkovým charakterem našeho politického systému a našimi historickými tradicemi. Je ale možné, že se politici ze současné krize v některých směrech poučí. Že některé z těchto jevů–jako je například nedostatek komunikace, rozhodovací paralýza vlády, či nízká politická kultura–se možná už nebudou projevovat v takové intenzitě.
Mnohé z toho, co se na české politické scéně událo před červencem tohoto roku, se občas muselo průměrnému občanovi jevit téměř jako hra, jejímž hlavním účelem je skórovat body za každou cenu, bez ohledu na realitu. Přírodní katastrofa vrátila politiky z jejich virtuálního světa–který jakoby měl právo se řídit pouze svými vlastními pravidly–zpět do skutečnosti. Útěk zpět do světa politického nadreálná bude nyní po nějakou dobu nejenom obtížný, ale řídil by se už i trochu jinými pravidly. Politické hřiště v zemi bylo prostě přírodní katastrofou výrazně překresleno. Je pravděpodobné, že–přinejmenším dočasně–dojde i ke zlomu ve vývoji volebních preferencí a popularity vlády. Klausův tým si během záplav počínal nad očekávání dobře.
Možná tím vůbec nejdůležitějším pozitivním dopadem přírodní katastrofy je, že
posloužila jako určitá důležitá zkouška nejenom životaschopnosti naší demokracie ale i životaschopnosti národa. Pojem národ přitom v tomto kontextu nemá jakési pejorativní, nacionalistické zabarvení. Spíše jde o jeho občanskou podstatu.
Český stát se z bývalé československé federace vynořil jakoby proti své vůli. Často se hovořilo o národních zájmech, o národní identitě, ale nebylo vždy jasné o čem se vlastně mluví. Naše přesahování směrem ven bylo ve své podstatě buď defensivní–například ve snaze o urovnání vztahů s Německem. V jiné rovině pak bylo neseno vlnou falešného sebevědomí a nemístné pýchy. Klausův tým několik let živil zemi
ideologií nepřetržitého úspěchu. Byli jsme tygrem střední Evropy, který měl o sobě
vysoké mínění. „Blbá nálada“ byla pak zčásti výsledkem i nadměrné ztráty iluzí mnoha lidí, když došlo k hospodářským problémům doprovázeným každodenními zprávami o nových případech hospodářské kriminality.
Povodně mají v tomto směru–paradoxně–hojivý efekt, neboť zasadily naše myšlení do poněkud širšího kontextu, který přesahuje naše národní humna. Na jedné straně ukázaly, že jsme dokonce ještě mnohem zranitelnější nežli jsme si připadali během květnové a červnové krize. Ukázaly ale též, že v národě je mnoho pozitivní energie. Že si dokážeme poradit i s opravdu vážnými problémy. Že je mezi námi o mnoho více lidí dobrých nežli špatných. A že–navzdory problémům–máme nejen poměrně dobře fungující stát ale–k velkému překvapení–i životaschopnou občanskou společnost.
Byla to právě občanská společnost–projevující se jak spontánní solidaritou tak
zdravým množením nejrůznějších občanských aktivit–která sehrála v povodňové krizi tu nejpůsobivější roli. Toto občanské vzepětí je pravděpodobně tím nejdůležitějším odkazem katastrofy. Ukázalo, že pod povrchem státních a politických institucí není prázdno. Že v tomto prostoru existuje velké množství energie. Pokud by se právě tuto energii dařilo i v budoucnosti alespoň částečně udržet a kultivovat, byl našemu státu katastrofický zásah přírody do našich lidských poměrů alespoň na určité úrovni prospěšný.
Svobodné slovo – 23. 7. 1997