Žádné údobí lidských dějin nenabízelo tolik konfliktních trendů, jako několik posledních desetiletí. Postmoderní guláš, v němž se topíme, zdánlivě nemá žádnou jasnou strukturu či vnitřní hierarchii. Tytéž televizní zprávy či noviny na nás chrlí informace o tom, že v centru naší galaxie se nachází gigantická černá díra, z níž vyvěrá proud antihmoty; že v severní Koreji se schyluje k hladomoru; že záplavy na Moravě si vyžádaly přes čtyřicet životů; že na orbitální stanici Mir jsou kosmonauti bez elektřiny; že Slovensko nebude hned tak přijato ani do NATO, ani do Evropské unie. K tomu všemu, a mnohému jinému, si můžeme prohlédnout obrázky z povrchu Marsu, které nám poslala sonda Pathfinder.
Lidská představivost v tom všem–už tradičně–předbíhá naše skutečné schopnosti. Vědci, nadšení chemickým složením povrchu Marsu, navrhují celou planetu ohřát, aby se stala obyvatelnou, ačkoliv se neumíme ubránit například povodním za vlastními humny. Celé týmy pracují na sjednocující teorii vesmíru, zatímco nedokážeme zabránit násilí plozenému náboženskými fanatiky. Klonování nebo genetické „úpravy“ jsou viděny jako cesta do pekel, ale zároveň už se o nich uvažuje jako o možné cestě k léčbě mnohých nemocí. Vítězství superpočítače Hluboká modř nad nejlepším šachistou z masa a kostí rozpaluje naši fantazii, i když nevíme, zdali to neznamená, že člověk jako živočišný druh, bude brzy vymazán umělou inteligencí.
Zatímco se dozvídáme o plánech vyslat na Mars lidskou posádku, válčí se v různých podobách a intenzitě na několika desítkách míst po celém světě. Baskičtí separatisté popravují; Irská republikánská armáda připravuje pumové útoky; SFOR se pokouší polapit válečné zločince v bývalé Jugoslávii; Turecko podniká trestné výpravy na kurdské separatisty; a nová vláda „demokratického“ Konga čelí nařčením, že zmasakrovala statisíce uprchlíků z Rwandy. Saddam Husain je stále vůdcem Iráku. NATO se rozšiřuje.
Co z tohoto postmodernistického výčtu vyplývá, je, že lidský intelekt je zatím mnohem úspěšnější tam, kde se může oddat „čisté“ vědě a představivosti. Tam, kde jde o chod společnosti–jak v lokálním, tak i v globálním měřítku, často selhává. Tento rozpor vytváří stále citelnější napětí. Jinými slovy: lidská společnost jako celek a lidské společnosti v různých částech světa nejsou zatím schopny vytvořit takovou míru racionálního uspořádání svých poměrů, která by odvrátila možnost, že ostatní produkty lidského rozumu nebudou více zneužívány než prospěšně využívány.
Západní liberální demokracie jsou zatím tím nejúspěšnějším, co různé společnosti ke svému samorganizování dokázaly vytvořit. Ale i ony jsou pouze tím nejlepším mezi špatnými variantami. A jsou v neustálém ohrožení ze strany právě oněch technologií a vědeckých poznatků, které samy tak úspěšně generují. Použití zbraní hromadného ničení je možná je jen velmi vzdálenou možností, pokud zůstanou pouze v rukou malé skupiny států, které se navzájem vojensky drží v šachu. Zůstanou ale pouze v nich?
Expandující informační technologie nám v demokratickém prostředí poskytují svobodnější přístup k informacím a na globální úrovni zvolna demolují staré kulturní a národnostní bariéry. Nezačíná ale být kabát liberální demokracie (který zatím existuje spíše jen v rámci národních států) těmto technologiím (jakož i dalším novým vědeckým poznatkům) příliš těsný? Kde je rovnováha mezi expandujícím množstvím informací, k nimž máme díky informační revoluci přístup, a mezi schopností těchto technologií nás identifikovat a kontrolovat od narození po hrob? Ani globalizace neznamená nezbytně více demokracie a svobody. Například poměrně malý počet nadnárodních korporací kontroluje nyní většinu světového hospodářství. Rozhoduje se v takových korporacích demokraticky? Nikoliv.
Politické instituce i těch nejmocnějších států světa jsou stále více v zajetí přísných zákonitostí stále universálnějších ekonomických požadavků a pravidel hry. Jejich manévrovací prostor se rapidně zužuje. Na místě těchto národních politických institucí, které se začínají přežívat, se ale zatím neobjevují žádné instituce globální, které by byly „partnery“ stále rychleji se globalizujících ekonomických a vědeckých procesů. V mnoha zemích navíc ještě stále zůstávají jediným politickým tmelem primitivní instituce minulosti, jako jsou kmeny nebo klany. Ty globální politické instituce, které se začínají rýsovat, jsou buď neefektivní nebo nejsou tak demokratické, jako jsou nejvyspělejší národní demokracie uvnitř sebe samých. Jako by lidstvo při vytváření takových globálních institucí muselo učinit krok zpět.
Rozlet lidského rozumu do nitra hmoty a do vesmíru se zatím spíše vzdaluje potřebě hledání odpovídajícího řádu uvnitř lidské společnosti. Vršení často protikladných událostí, kterého jsme svědky–i sám intelektuální koncept postmodernismu–jsou výsledkem toho, že se lidstvo nachází ve zlomové situaci. Pravda je zdánlivě triviální: starý řád se zbortil a nový se ještě nevynořil. Co to ale znamená? V globálním měřítku věci politicky zatím drží pohromadě především díky ochotě Spojených států hrát roli světového četníka a jisté osy mezinárodního systému. Je ale zapotřebí institucí mnohem komplexnějších a globálnějších. Může se totiž stát, že i tak mocný četník a jeho instituce, jakým Spojené státy jsou, brzy nebudou ve zkomplexňujícím se světe schopny udržovat dosavadní křehkou rovnováhu.
Lidové noviny – 28. 7. 1997