Jedním z efektů katastrofálních červencových povodní bylo, že přesadily do nového kontextu takzvanou „blbou náladu“, s níž se potýkala většina národa. Mnohé věci, které před povodněmi vypadaly důležité, se najednou jeví jako triviální. Mnohé věci, které se zdály být těžko řešitelné, se zdají být v kontextu vytvořeném povodněmi řešitelnější. Jinými slovy: povodně na čas vytvořily novou hierarchii hodnot. „Blbá nálada“ byla částečně odplavena tím, že před národem najednou stojí úkoly mnohem komplexnější nežli ty, které „blbou náladu“ produkovaly.
Česká politická scéna se na krátký čas též změnila. Pojednou nebylo možné stavět do popředí stranické fasády a ohánět se ideologickými recepty. Řešení problémů vytvořených katastrofami nemohla být ani sociálně-demokratická, ani liberální, ani křesťansko-demokratická. Musela to prostě být řešení věcná, rychlá a neideologizovaná. Českým politickým stranám nezbylo nežli na chvíli odložit malicherné partajní půtky a politikaření.
Vláda tak byla schopna, alespoň na čas, operovat v prostoru zbaveném tlaků ze strany stranických sekretariátů. Taková situace jí evidentně svědčila. Klaus a jeho převážně technokraticky orientovaný tým si počínali věcně a dělně. Rozhodnutí byla přijímána rychle, bez zbytečných průtahů. Vláda si v očích mnohých voličů polepšila.
S tím, jak voda začala opadávat, začala se ale též chýlit ke konci politická selanka. Prvním náznakem toho, že ani největší přírodní katastrofa tohoto století nedokázala českou politiku vyléčit z její malosti a ze záliby v provinciálních, žabomyších sporech, byla politická bitva o prodej tanků ze skladů české armády do Alžírska.
Zatímco na Moravě ještě někteří občané bojovali o životy, koaliční strany se s gustem pustily do boje o body v žebříčcích popularity. Michael Žantovský a jeho Občanská demokratická aliance měli kus pravdy, když plánované transakci vytýkali nejenom to, že je prodej státních tanků uskutečňován soukromou firmou Omnipol nevalné pověsti. Měli pravdu i v tom, když upozornili na to, že ještě na jaře vláda rozhodla, že armáda má právě takový počet tanků, jaký potřebuje k obraně země. Jak se mohly obranné potřeby země tak rychle změnit, ptal se oprávněně předseda ODA.
To, že se legitimní otázky Žantovského staly málem důvodem pro odchod křesťanských demokratů z koalice, i to, že Žantovský odmítl naslouchat lidoveckým argumentům, jsou ale věci, které asi mají své skutečné příčiny jinde, nežli v možné obranyschopnosti či neobranyschopnosti státu. Jinými slovy: spor o tanky je jen zástupné téma. Lze se jen domnívat, co je skutečné téma. Na základě minulých zkušeností s českými politickými stranami, někteří komentátoři naznačili, že v celém sporu možná spíše jde o stranickou kasu lidovců, kteří kontrolují ministerstvo obrany. A to dalo k podivnému prodeji souhlas. Jiní zase spekulovali, že Žantovský ještě stále pošilhává po křesle ministra obrany.
Ať už jsou skutečné důvody jakékoliv, z konfliktu vyplývá několik lekcí.
Tou první je, že stranické financování v České republice zůstává neprůhlednou džunglí. Jako takové slouží a bude sloužit k vyvolávání podezření, ať už oprávněných či nikoliv. Věcná diskuze problémů bude obtížná do té doby, dokud jak političtí rivalové tak komentátoři budou třeba jenom tušit, že ve sporu o tak vážný problém, jakým je obranyschopnost země, se ve skutečnosti může jednat o partajní kasičky.
Druhou lekcí je, že povodně sice na čas spláchly stranické fasády, ale nevytvořily soudržnější koalici. Koalici byla přírodní katastrofou nabídnuta
šance se stmelit a využít jak politické tak i společenské energie, kterou
boj proti povodním generoval, ve svůj prospěch. Mnohé z problémů, které existovaly před povodněmi, byly občany téměř zapomenuty. Dělná koaliční vláda si svým jednáním během povodní vytvořila podmínky k tomu, aby jí občané dali ještě jednu šanci. Koaliční spor o tanky ale občany vrátil zpět
do reality: malost a nesnášenlivost českých politiků předčí svou velikostí i rozměry největší přírodní katastrofy století.
Spor též znovu ukázal, že spolu ani koaliční partneři, ani opozice a koalice, neumí komunikovat. Výbuchu stranických vášní v souvislosti s tanky se dalo pravděpodobně zabránit, kdyby se koaliční lídři dokázali na několik hodin sejít a celou věc si vyříkat za zavřenými dveřmi. Jak už se ale stalo zvykem, rozhodli se prát své stranické prádlo na veřejnosti–té veřejnosti, kterou právě toto neustálé přepírání stranického prádla před povodněmi přivedlo do stavu „blbé nálady“. Když se rozkohoutění straničtí lídři nemohli dohodnout, rozjeli se za panem prezidentem. Malým dětem, které se ve sporu na pískovišti pohádají, nelze zazlívat, že se snaží najít dospělého rozhodčího. U stranických lídrů, kteří určují běh tohoto státu, jde o záležitost vzbuzující oprávněné obavy.
To, že nejrůznější komentátoři okamžitě začali hledat za celou kauzou kauzy jiné, svědčí o tom, že stranickým lídrům se příliš nevěří. Zdá se, že mnozí občané a novináři si prostě již zvykli na to, že jim politici často neříkají pravdu. Politici mluví o tancích a obraně země, novináři se zajímají o stranické pokladny.
Budoucnost koalice se zdá být posledním výbuchem stranických vášní vážně ohrožena. Komunikace uvnitř koalice prostě nefunguje a ideové rozdíly mezi jednotlivými stranami jsou stále zřetelnější. Vláda bude samozřejmě mít několik měsíců možnost odrážet útoky opozice a odborů poukazy na povodně. Sociální nepokoje, které odbory avizovaly na podzim, budou muset být zřejmě odloženy. Už proto, že vláda prostě nemá z čeho dávat.
Pro koalici tak bude v příštích měsících tím největším nepřítelem koalice sama. Především obě menší koaliční strany mohou nésti s určitou nelibostí, že si zchromlý Václav Klaus do určité míry napravil svým jednáním během povodní reputaci. Před povodněmi Klausova Občanská demokratická strana rychle slábla, což posilovalo pozici jak lidovců tak ODA. Tento trend se nyní může na čas zastavit. Pokud by se tak stalo, budou obě strany v pokušení profilovat se opět na úkor ODS.
Úhelným kamenem bude beze sporu diskuze o státním rozpočtu. Už nyní je jasné, že při celkových škodách mezi 60 a 100 miliardami korun, vláda bude pod silným tlakem na čas přejít k deficitnímu financování. I kdyby vláda zvýšila některé daně, tlak na rozpočet bude obrovský. V této situaci se lidovci začínají přiklánět na stranu sociálních demokratů, kteří o deficitním rozpočtu už delší dobu mluví. Klaus i ODS znějí stále nejistěji. Jejich rozhodný odpor vůči deficitnímu rozpočtu, jak se zdá, slábne. ODA je rezolutně proti.
ČSSD si nemohla přát lepší situaci. Pokud se ODS přikloní na stranu sociálních demokratů a lidovců, ODA bude hrozit odchodem z koalice či hlasováním proti rozpočtu. Pokud ODS vytrvá na straně ODA, mohou vyrovnaný rozpočet–a tím i koalici–sabotovat lidovci. Jinými slovy: bitva o rozpočet byla už před povodněmi viděna jako test toho, zdali v příštím roce budou předčasné volby. Nyní se zdá, že bude malým zázrakem, pokud se předčasné volby nebudou konat.
Mosty 32 – 5. 8. 1997