Mnozí čeští politici utrácí více energie na to, aby občany přesvědčili, že nemá smysl organizovat informační kampaně vysvětlující naše případné členství v NATO, než aby objasňovali, proč je členství v NATO důležité. Možná je tomu tak proto, že to sami nevědí. Nebo proto, že zpochybnit informační kampaň ve prospěch členství v NATO je snazší nežli se aktivně v takové kampani angažovat. A u některých politiků–i po politické krizi první polovinu tohoto roku (zaviněné z velké části neschopností komunikovat)–nadále přetrvává nechuť komunikovat. Proč by měli občanům věci pracně vysvětlovat?
Informační kampaň zaměřená na členství v NATO je přitom právě o komunikaci. Členství v NATO je komplikovaný, ne vždy snadno komunikovatelný soubor problémů. Naši politici by se ale právě proto neměli takové výzvě vyhýbat. To, že je NATO pro mnoho občanů těžko stravitelný a nezáživný problém, by nemělo politiky uvést v pokušení učinit z takového problému problém pouze pro zasvěcené elity.
Politici by se především neměli utěšovat tím, že bitva o členství v NATO už se zdá být vyhrána. Není tomu tak ani v myslích občanů ani v americkém senátu. A argumenty těch, kteří jim připomínají, že při vysvětlování otázek spojených se členstvím v alianci zaspali, by neměli odbývat tím, že důležité zahraničně politické otázky je lépe ponechat v rukou „zasvěcených“. Že
vstup neinformované masy do celého problému by mohl věci jenom zkomplikovat.
V otázce členství v NATO totiž skutečně nejde jenom o to, zdali se nám nakonec podaří do aliance s odřenými zády proklouznout. Jde především o to, kolik lidí se členstvím ztotožňuje, přijímá je za své. Budujeme-li skutečně demokratický stát, je právě otázka identifikace kritické masy obyvatel s tím či oním historickým krokem mladého státu otázkou zcela zásadní.
Pravdu mají ti, kteří namítají, že informační kampaň by neměla být pouze kampaní reklamní. Že NATO není zboží, jehož propagaci lze zadat reklamní agentuře. Občané postkomunistických zemí–a této země speciálně–jsou samozřejmě velmi citliví jak na jakoukoliv kýčovitou faleš, do níž by se taková reklamní kampaň mohla snadno zvrtnout, tak i na cokoliv, co zavání propagandou.
Informační kampaň zaměřená na členství v NATO tedy může uspět pouze tehdy, bude-li obsahovat dvě složky: aktivní viditelnou politickou podporu těch politiků, kteří o vstup do NATO stojí a střízlivou kampaň informační. Politické argumenty ve prospěch NATO je totiž těžké přijmout–a budou vnímány jako propaganda–pokud zároveň nebude víceméně jasné, co NATO vlastně reprezentuje. Právě v tom by měla být hlavní výzva pro zainteresované české politiky. Měli by přemýšlet nad tím, jak členství v NATO vysvětlovat bez zbytečného propagandistického nádechu a jakým způsobem občany jasně a věcně o tak komplexní záležitosti informovat.
Je jisté, že nejrůznější množící se diskuze o NATO ve sdělovacích prostředcích mají jen omezený dopad nejenom proto, že zůstávají pro průměrného občana odtažité a „expertní“. Nejsou příliš účinné především proto, že zatím zůstávají mimo kontext domácí politiky. Česká politika prostě otázku členství v NATO zatím neinternalizovala. Občané cítí, že navzdory ujištěním ze strany politiků, se NATO zatím nestalo jejich programem do stejné míry jako mnohá další–často triviální–domácí témata.
Vysvětlování členství v NATO by především nemělo být ponecháno pouze v rukou ministerstev obrany a zahraničí. Přílišné spojování otázky členství v NATO s ministerstvem obrany bude v myslích občanů akcentovat–třeba i podvědomě–především vojenský rozměr NATO. Ten je přitom jen jedním z mnoha rozměrů, které NATO má. Ministerstvo zahraničí je zase tou institucí, která naše členství v NATO musí prodávat především směrem navenek. Nejenom, že taková činnost sama o sobě vyžaduje trochu jiný přístup a strategii nežli vysvětlování doma, ale též vytváří v myslích občanů další nesprávnou asociaci–že NATO je čímsi mimo běžné vnitropolitické záležitosti. Čímsi, co souvisí s našimi domácími poměry jen přeneseně.
Ministerstvo svůj úkol ve vztahu k NATO již z velké části úspěšně splnilo–i když jeho úkol naše přijetí v zahraničí „prodat“ zdaleka nekončí madridským pozváním. Na řadě jsou nyní především ostatní instituce a političtí lídři. Občané musí opakovaně slyšet, proč je členství důležité jak od lídrů politických stran, tak od ústavních činitelů–i těch, jejichž úřady nemají zdánlivě nic do činění se zahraničně-politickými a vojenskými otázkami. To samé platí o poslancích a senátorech těch stran, které vstup do NATO podporují.
Pokud nebude debata o NATO opravdu internalizována–tedy učiněna integrální součástí domácí politické diskuze , zůstane pro většinu občanů stejně odtažitá jako například problémy na orbitální stanici Mir. Česká politická scéna se v tomto bodě může poučit od Polska, kde se otázka NATO stala integrální součástí domácí politické diskuze, či od Maďarska, které už zahájilo cílenou informační kampaň těšící se aktivní podpoře politiků. Není pak divu, že Polsko nepotřebuje o referendu o členství v NATO vůbec uvažovat, zatímco Maďarsko se ho nebojí.
Svobodné slovo – 5. 8. 1997