Možná emigrace tisíců Romů z České republiky vyvolala oprávněné znepokojení mezi některými politiky a občany. V jiných vzbudila naději, že se konečně našlo řešení „romské otázky“. Možná by bylo užitečné se podívat na tento problém nejenom z morálních pozic–jak už se stalo v mnoha komentářích. Stejně užitečné může být ho zasadit do širšího geo-politického kontextu a podívat se na něj poněkud pragmatičtěji.
Co z takového pohledu vyplývá, je, že každá vyspělá demokratická země na světě má své rasisty–jak skryté tak otevřené. Kolik jich skutečně je, se dá jen těžko zjistit. V každé demokratické zemi se vyskytují xenofobicky zaměřené politické skupiny, které nabízejí jednoduchá řešení na složité problémy. Co ale žádná skutečně demokratická společnost nedovolí, je, aby skrytý a otevřený rasismus mohly přerůst do systémové diskriminace vůči menšinám. Nebo jen do náznaků systémové diskriminace. Demokratický systém nemůže být pouhou nadvládou většiny vůči menšině. Naopak: v každé skutečné demokracii většina především chrání práva menšin.
V České republice tomu zatím tak úplně není. Justice i státní orgány často selhávají při trestání rasisticky motivovaných útoků. Takzvaní demokratičtí politici ve velké většině nejenomže nevedou aktivní kampaň proti netoleranci a rasismu, na něž opakovaně poukazují jak průzkumy veřejného mínění, tak i různé rasově-motivované incidenty. Naopak: často si dokonce–třeba jen nepřímo–přihřívají na rasistické omezenosti politickou polívčičku.
Stačí si jen všímat, jak rádi naši političtí a policejní činitelé svalují vinu za kriminalitu na cizince. Nebo jak často nám je sdělováno, že pachatelé toho či onoho činu byli Romové. A že bychom se s přísnějšími imigračními zákony cítili v naší zemi bezpečněji. Miliardy vytunelované „bílými“ Čechy mnozí považují za méně odpudivé jednání nežli například kapsářství a drobné krádeže, které jsou s oblibou připisovány především právě těm, kdo vypadají nebo mluví jinak. A když někteří činitelé naší nejsilnější strany navrhují Romy vystěhovávat ze „svých“ obvodů nebo jim přímo asistovat v odchodu ze země, odbude se vše jen jakýmsi vlažným prohlášením stranického grémia, že je nutné čelit projevům rasismu.
Pokud není značná část našich politiků schopna zaujímat vůči rasistickým projevům skutečně rázná stanoviska z pozic prosté politické a lidské slušnosti, budou možná lépe rozumět právě již zmíněnému úhlu pragmatickému. Z něho se totiž Česká republika stále více jeví jako země, kterou si ani Evropská unie ani NATO brzy nebudou moci dovolit jako svého možného člena, pokud se rychle něco nezmění.
Dosud bylo možné romské stížnosti na všudypřítomnou diskriminaci a všeobecnou atmosféru netolerance zametat pod koberec s poukazy na to, že přeci máme demokratické instituce a soudy. Český politický establishment dokonce tak trochu testoval trpělivost evropských institucí, když tvrdošíjně trval na Romy diskriminujícím zákonu o občanství. Evropští politici krčili rameny a posílali nám občasná napomenutí. Ale mnozí uznávali, že se možná–tak jak argumentovali čeští politici–skutečně jedná o komplexní domácí problém, kterému plně nerozumí.
Pouhá hrozba rozsáhlého romského exodu postavila vše do jiného světla.
Náš čistě „domácí“ problém se stal přes noc nežádaným problémem mezinárodním. Zidealizovaná reportáž Nova TV o životě Romů v Kanadě posloužila k tomu, že naše země v podobě začínajícího romského exodu začala exportovat mimo své hranice nikoliv jen nespokojené Romy. Především začala s příslušnou mediální pompou exportovat skryté bahno své značně rozšířené rasové nesnášenlivosti, které bylo před vnějším světem zatím povětšinou skryto. Někteří naši politici a komentátoři si ze skutečnosti, že se Kanada brání masové imigraci našich Romů, poněkud samolibě vyvodili, že ani taková demokratická země naše Romy nechce. A že naše zacházení s menšinami není tak špatné.
Ve skutečnosti západní země především pochopily, že situace menšin u nás je pravděpodobně ještě horší, nežli si byly ochotny připustit. Je nyní možné, že mnozí politikové a úředníci v Bruselu se začnou po právu tázat, zdali je naše země skutečně připravena vstoupit do otevřeného multikulturního a multietnického prostředí, které je v unii–navzdory různým ultrapravým skupinám–stále běžnější. Členství v unii se totiž neodvozuje jen od hospodářské a institucionální připravenosti toho kterého státu. Jde též o schopnost kritické masy obyvatel toho kterého nového členského státu se skutečně demokraticky a tolerantně chovat.
Někteří občané, kteří vyjadřují podporu návrhu starostky Ostravy-Mariánských hor Liany Janáčkové přispět Romům na letenky do Kanady, se dali slyšet, že by se na fondy určené k vystěhování Romů vybralo více peněz než na povodňová konta. Nemá smysl komentovat ani rasismus ani zjednodušující vidění světa a jeho problémů, které jsou obsaženy v takových komentářích. Z čistě pragmatického hlediska ale stojí za to připomenout, že kdokoliv, kdo podobné akce podporuje i jen v duchu, odmítá náš návrat do Evropy. Ta totiž reprezentuje nejenom prosperitu, o kterou právě mnozí z těch, kdo mezi námi Romy nechtějí, velmi stojí. Reprezentuje i schopnost žít s těmi, kteří jsou jiní než my. Čeští občané si tedy budou muset vybrat. Jisté je, že sjednocená Evropa nám nedovolí si vybrat pouze jednu část toho, na čem je založena.
Svobodné slovo – 23. 8. 1997