Česká zahraniční politika se bude v několika příštích letech potýkat s úkoly, jejichž složitost podstatně přesahuje to, s čím se česká diplomacie potýkala až dosud. Jejím největším úkolem bude Českou republiku definitivně a pevně zakotvit v západních strukturách, jakými jsou NATO a Evropská unie. Bitva o tyto instituce není ještě zdaleka vyhrána tím, že naše země dostala pozvání k rozhovorům o členství v obou organizacích.
Česká zahraniční politika byla v několika posledních letech relativně úspěšná, ale bylo tomu tak částečně proto, že mohla těžit z dobré domácí hospodářské a politické situace. Jinými slovy: Českou republiku nebylo v zahraniční příliš složité dobře prodávat. Zvenčí se jevila jako ostrov politické stability v rozbouřeném moři východní Evropy. Makroekonomické ukazatele byly příznivé. Západní instituce
a novináři viděli v naší zemi „tygra“ východní Evropy. Bylo jasné, že takto úspěšná země bude zahrnuta v jakémkoliv plánu Západu rozšířit Evropskou unii a NATO směrem na východ.
Zároveň je nutné uznat, že česká diplomacie nebyla jen pasivním „prodavačem“
úspěšného domácího zboží. Mohla jistě být v mnoha oblastech aktivnější, ale stačí i jen letmý pohled zpět, abychom si uvědomili, že často Západu dokázala prodat jako úspěšné mnohé věci, které by západní instituce při bližším pohledu jako úspěšné pravděpodobně neviděly. Českou diplomacii nelze v tomto ohledu vinit z licoměrnosti či z propagování jakýchsi výmyslů. Dělala pouze to, co má diplomacie každého státu dělat: prezentovat svou zemi v pokud možná nejlepším světle.
Mnozí západní analytici se dnes táží, zdali Česká republika nebyla vzhledem ke skutečné situaci v našem hospodářství, domácí politice a legislativě, Západem silně nadhodnocena. Někteří dokonce naznačují, že českým politikům tak trochu „naletěli“, když se nechali přesvědčit, aby se na situaci u nás dívali jejich „exportními“ brýlemi.
V této částečné deziluzi nyní spočívá jisté nebezpečí pro českou diplomacii. Mnozí západní politici a mezinárodní instituce se na naši zemi dívají skeptičtěji a s větší opatrností po uplynulém roce, který vyplavil na povrch české pohádky o úspěchu mnoho bahna. I kdyby se situace v České republice radikálně zlepšila, nebude o tom západní politiky vždy snadné přesvědčit. Česká diplomacie by se tak mohla stát obětí svých vlastních minulých úspěchů.
Česká republika je též v poněkud nevýhodné situaci ve vztahu k Polsku a Maďarsku. V době, kdy se zdálo, že naše země je přímo předurčena k tomu, aby byla první východoevropskou zemí, která bude přijata do západních struktur, ztratila česká diplomacie–pod vlivem domácí politické konstelace–tak trochu soudnost. Odmítání užší spolupráce právě s našimi postkomunistickými, višegrádskými sousedy a neustálé zdůrazňování naší výjimečnosti jak polské, tak maďarské politiky popuzovalo. Už proto, že viděli takové chování jako kontraproduktivní právě ve vztahu k možnému rychlejšímu přijetí višegrádských zemí do západních struktur.
Ačkoliv česká diplomacie v posledních dvou letech udělala mnoho, aby nepříznivé následky naší původní arogance rozptýlila, svým způsobem pouze dohání ztracený čas. Vzhledem k našim současným domácím problémům má přitom naše úzká spolupráce jak s Polskem, tak s Maďarskem zásadní význam. Některé naše nedostatky, které právě poslední rok vyplavil na povrch, mohou západní instituce být ochotny více „přehlednout“, pokud se budeme důsledně prezentovat jako součást geopolitického balíčku střední Evropy.
Najít jak k Polsku, tak k Maďarsku opravdu cestu zpět, bude pro českou diplomacii obtížný úkol. Stejně obtížné bude „prodat“ naši zemi během rozhovorů o přijetí do Evropské unie a NATO nyní, kdy tyto instituce jasně identifikovaly základní okruhy našich domácích problémů. Není žádným tajemstvím, že NATO má jisté výhrady jak k celkové připravenosti naší armády, tak i k neochotě naší vlády na armádu více
utrácet. Evropská unie ve svém nedávném posudku vyjmenovala celou řadu konkrétních problémů, které naše země musí odstranit, pokud má být do unie skutečně přijata.
Tím, že se české diplomacii podařilo naší zemi zajistit místo mezi nejžhavějšími uchazeči o členství jak v NATO tak v Evropské unii, se pohled těchto institucí na naši zemi stal intenzivnější a informovanější. Česká diplomacie tak bude mnohem více vázána naší domácí situací. A pokud se nepodaří naznačené problémy vyřešit nejprve právě u nás doma, bude mít česká diplomacie nesnadný úkol západní instituce přesvědčovat o naši zralosti pro členství v té které instituci.
Zároveň přijdou na pořad dne i nové kvality, jako například schopnost detailního vyjednávání. Česká diplomacie–stejně jako naše země jako celek–zatím tak trochu pracovala pouze na velkém historickém kanvasu. Sama povaha transformace jednoho společenského systému v jiný nahrávala tomuto přístupu. Ale stejně tak, jako se domácí politika postupně usazuje do „všední“ každodennosti (a má s tímto přechodem k normálnosti bezpočet problémů), bude se i česká zahraniční politika muset naučit prodávat několik jen velké úspěchy a lesk ale spíše se zaměřit na plnění „všedních“ cílů. A bude se muset naučit mluvit jazykem každodenního úporného vyjednávání a dialogu, na němž jsou jak Evropská unie tak NATO založeny.
Svobodné slovo – 4. 9. 1997