Současná politická konstelace v České republice se přežila. Zásadní politická změna v naší zemi doslova visí ve vzduchu. Ukazují k ní nejen průzkumy veřejného mínění, které opakovaně vyjevují nízkou podporu, které se vládní koalici dostává u voličů. Ukazuje k ní také měnící se dynamika vztahů uvnitř samotné vládní koalice, která stále zřetelněji existuje pouze na papíře. A ukazuje k ní i celkové politické chování koalice. To by se dalo nejlépe charakterizovat jako pokračující ochabnutí nebo ztráta energie.
Koaliční vláda se chovala poměrně rezolutně během nedávných povodní. Byla to pro ní poslední šance se v očích voličů do určité míry rehabilitovat.
Ale namísto toho, aby se koalice snažila zúročit politický kapitál, který si svým jednáním během povodní vydobyla, rychle opět sklouzla do rozmíšek, které postrádají pro většinu voličů skutečný obsah. O to silnější zanechávají pachuť marnosti a zbytečnosti.
Součástí politické krize v naší zemi bylo až donedávna rozšířené podvědomí, že se současnou koalicí to už nejde ale zároveň to ještě nejde bez ní. Tato skutečnost měla rozhodující význam. Mnoho voličů opouštějících koaliční strany se ocitlo v politické zemi nikoho. Buď do jisté míry rezignovali na politiku nebo rychle střídali své preference mezi koaličními stranami. Toto přelévání preferencí bylo předzvěstí toho, že mnozí z těchto voličů sbírají odvahu, aby přešli do tábora sociální demokracie.
Politika Miloše Zemana nese na tomto jevu svůj díl viny. Ve zpětném pohledu je totiž stále zřejmější, že to nebyla Zemanova konfrontační linie, která vládní koalici podlomila nohy. Koalice byla sama sobě tím největším nepřítelem. Nejenom, že hned po loňských volbách začala ukazovat ve změněné politické konstelaci známky vyčerpání a rostoucí nejednotnosti, ale
zmeškala v podstatě všechny příležitosti, kdy se ještě mohla v očích voličů rehabilitovat. Kdyby byl Zeman jednoduše nabídl nespokojeným koaličním voličům civilizovanou, středně-levou alternativu, mnoho z nich by bylo nemělo důvod rezignovat na politiku. Mnoho z nich by se též nebálo změny vlády.
Během červnové krize se vynořila celá fronta jak známých intelektuálů tak řadových voličů, kteří sice začali otevřeně hovořit o chybách koalice a, obecněji, o ne příliš růžové situaci v zemi. Zároveň ale namítali, že vláda sociálních demokratů by byla ještě horší alternativou. Tato psychologická bariéra se nyní zdá být zlomena. Vláda vedená ČSSD se nyní už nezdá být jen teoretickou možností. Otázkou je spíše, kdy ČSSD přijde ke slovu.
Pokusme se na chvíli zbavit ideologických brýlí a podívejme se na tuto alternativu v obecnější rovině. Každý demokratický systém se regeneruje mimo jiné i prostřednictvím změn vlád a volených zástupců. V naši konkrétní situaci přestává být důležité, zdali vláda vedená ČSSD bude vládnout lépe nebo hůře nežli vláda vedená Občanskou demokratickou stranou. To se ostatně rychle dozvíme.
Jde spíše o to, že náš politický systém je momentálně zablokován, bez potřebné vnitřní energie, která by posouvala věci vpřed. Navíc politický jazyk koalice je opotřebován a jen málokoho motivuje. Komunikační kanály uvnitř koalice jsou zaneseny. Státní správa a mnohé další–často i privatizované–struktury pak odrážejí tento stav, který by se dal nejlépe popsat jako přepolitizovaná malátnost.
Změna vlády je šancí, jak celý politický systém pročistit. Změnila by též charakter našich současných velkých stran. Opoziční ČSSD není totéž, čím bude vládní ČSSD. Vládnutí znamená přímou odpovědnost za chod státu.
Mnohé nerealistické názory ČSSD by byly rychle korigovány. Stačí se podívat na postkomunistické strany v Maďarsku a Polsku. Jejich předvolební rétorika byla levicově-populistická. Ve vládě jsou tyto strany v mnoha věcech „pravicovější“ nežli takzvané strany pravicové.
Odchod do opozice by též výrazně změnil dnešní strany vládní. Dal by jim šanci se regenerovat a přemýšlet o důležitých hospodářských a politických tématech bez umrtvujícího závaží moci kolem nohou. Celková paralýza koalice je totiž částečně způsobena právě tím, že většinu otázek vidí prizmatem moci. Věci často nejsou posuzovány z hlediska nejlepších možných řešení ale právě z hlediska, jak si nejlépe udržet moc. Je to přirozený instinkt všech stran u moci. V České republice je znásoben tím, že vládní strany jsou u moci již pět let a že neexistuje nezávislá státní správa a rozvinutá občanská společnost, které by mohly bránit tomu, aby politizace
problémů a politický vliv těch u moci zasahovaly příliš hluboko.
Změnu vlády a ČSSD nemá smysl démonizovat. Pro českou společnost bude z psychologického hlediska taková změna důležitou zkušeností. Mnozí občané se přesvědčí, že se nejedná o konec demokracie–naopak. A mnozí pravicově smýšlející voliči budou mít šanci o svých postojích a stranách přemýšlet z trochu jiných pozic nežli nyní. Možná to prospěje jimi momentálně tápající české politické pravici.
Lidové noviny – 10. 9. 1997