Ačkoliv ještě před dvěma lety se zdálo, že přijetí České republiky do Evropské unie (EU) je pouhou formalitou, skutečná–a pravděpodobně nesnadná–cesta naší země do EU začíná až nyní. Není tomu tak jenom proto, že padly mnohé z iluzí, které měl jak Západ, tak my samotní, o našem výjimečném postavení ve východní Evropě coby země hospodářsky nejrozvinutější a politicky nestabilnější.
Je tomu tak především proto, že od okamžiku, kdy nás EU začala vnímat jako
skutečného kandidáta na členství, změnil se zákonitě i její pohled na naší zemi.
Je to pohled partnerský a tedy i kritičtější. Pryč jsou doby, kdy se západní státy často byly ochotny spokojit s tím obrazem naší země, který jim „prodávala“ naše diplomacie. Pryč je doba nejrůznějších krátkých a povrchních misí nejrůznějších západních institucí, které si z České republiky často odvážely právě tak růžový obraz naší „reality“, jaký jim naservírovali naši politici a hospodářské instituce.
Naše země je nyní pod skutečnou lupou. A tento bližší pohled pojednou vyjevuje mnohé nedostatky. Zároveň ale též ukazuje, že kyvadlo domácích nálad reflektujících hospodářskou a politickou situaci se přechýlilo z extrému nemístného sebeuspokojení do extrému nemístného sebemrskačství. Nedávný posudek Evropské komise totiž neodhaluje pouze nedostatky. Konstatuje též, že se mnohé udělalo. A to je koneckonců jeden z důvodů, proč komise naší zemi doporučila k rozhovorům o členství.
Pokud ale budeme chtít uspět, budeme se muset skutečně seriozně zabývat právě již zmíněnými nedostatky. „Bílá kniha,“ jak se posudku někdy říká, mluví poměrně jasnou řečí. Zdůrazňuje potřebu změn a zlepšování správních struktur. Kritizuje skutečnost, že dosud nebyly zřízeny regiony tak, jak vyžaduje česká ústava. Postrádá jasná pravidla pro výkon státní správy. Všímá si neefektivnosti policie v boji proti obchodu s drogami a proti organizovanému zločinu. Kritizuje to, že zatím nebyl zřízen nejvyšší správní soud. Říká, že situace soudů v České republice je největším problémem integrace země do EU. Upozorňuje, že naše země dosud neratifikovala Rámcovou dohodu o národnostních menšinách a Evropskou sociální chartu. Všímá si též celé řady hospodářských neduhů, včetně neexistence cílevědomé střednědobé strategie hospodářské politiky. V neposlední řadě též upozorňuje na špatnou situaci romského etnika v naší zemi.
Máme na to, abychom odstranili nejenom konkrétně vyjmenované nedostatky, ale abychom v poměrně krátké době uvedli celý náš právní řád do souladu s řádem EU? Odpověď je nutné hledat na dvou rovinách: úrovni viditelné politiky a politické vůle a úrovni podpovrchové. Na té druhé úrovni se odehrává velké množství práce jak v rámci jednotlivých ministerstev tak v rámci různých pracovních týmů, které s EU vyjednávají. Čeho se zatím ne vždy právě na této úrovni dostává, je dostatečná a účinná koordinace všech těchto aktivit.
Na rozdíl například od Polska, které přijalo ambiciózní koncept svého začleňování do EU a zřídilo speciální vládní úřad s koordinujícími pravomocemi, Česká republika zatím postrádá silné koordinační centrum. Některé činnosti se tak zbytečně duplikují. Na ta ministerstva, která zaostávají, pak není možné vyvíjet účinný tlak. Kvalitní tým vyjednavačů, který existuje na ministerstvu zahraničních věcí pod vedením náměstka ministra Cyrila Svobody, nemá vždy snadnou úlohu. Nemá často ani stejně kvalitní partnery v některých resortních ministerstvech.
Situace je komplikována specifickou povahou české politické kultury. Bezduché partajničení vedlo k tomu, že s většinou ministerstev se zachází tak, jako by byla majetkem té které koaliční strany. Kritika na adresu kteréhokoliv ministerstva je pak automaticky považována za útok na politického „vlastníka“ takového ministerstva–tedy právě na příslušnou koaliční stranu. Takové chápání věcí buď ztěžuje, nebo přímo znemožňuje, konstruktivní dialog, který by se povznesl nad
partikulární stranické zájmy a týkal by se samotného meritu věci.
Povyšování stranických zájmů nad věci obecného zájmu je jedním z důvodů, proč se často zdá, že oné viditelné úrovni integrační politiky jakoby často chyběla energie. To, že politici v otázkách, které určí osud našeho státu na celé generace, často nejsou schopni překročit stín bezduchého partajničení, též zapříčiňuje i prozatímní poměrně nízkou podporu obyvatel integračním procesům.
Ty zatím zůstávají v myslích průměrných občanů především čímsi, co existuje
především v rovinně technické a zahraničně politické. Aby téma integrace mohlo skutečně politicky zdomácnět, musel by se nejprve vytvořit široký nadstranický
konsensus předních politiků, kteří by o tomto tématu mluvili jazykem, který jde
za hranice partikulárních politických zájmů. Toto se do určité míry podařilo například právě v Polsku.
Je též nutné, aby čeští politici postupně našli jazyk, kterým mohou tak složité–a mnohdy veskrze technické–téma, jakým vstup do unie je, občanům účinně zprostředkovat. Průměrný občan zatím ani neví, jaké jsou ty elementární výhody členství v EU, které se ho přímo dotknou. Hledání takového jazyka, jakož i nadstranických přístupů, by tedy mělo začít co nejdříve. Pod nemilosrdnou lupou EU totiž nejsou jen konkrétní nedostatky, ale právě i podpora pro vstup mezi občany, jakož i celkové množství politické energie, kterou tomuto tématu věnují naší politici.
Svobodné slovo – 24. 10. 1997