V uplynulých dnech jsme měli možnost vyslechnout názory, že politická nestabilita u nás doma by mohla ohrozit náš vstup do NATO a do Evropské unie. Tato nestabilita pak prý může být způsobena tlakem na změnu vlády či vyvolání předčasných voleb.
I když je jasné, že skutečná politická nestabilita by opravdu mohla naše členství v obou organizacích ohrozit, neměli by nás někteří naši politici zbytečně strašit. Západní demokracie by totiž jen stěží považovaly za politickou nestabilitu tlak na změnu vlády–ať už s pomocí předčasných voleb, nebo bez nich. Takový vývoj je za určitých okolností legitimním demokratickým procesem.
Západní demokracie nezajímá, zdali u nás, nebo v jiných postkomunistických zemích, je u moci vláda toho či onoho politického zabarvení–pokud by se ovšem nejednalo o vládu stran extrémistických. Zajímá je především, jakým způsobem fungují v té které zemi demokratické instituce a mechanismy. Pokud jsou stabilní a nejsou politickou mocí zpochybňovány, není proč se nad změnou vlády pozastavovat–zejména pokud se taková vláda stala nefunkční. Ti naši politici, kteří před změnou vlády varují s tím, že by nás to mohlo mezinárodně poškodit, používají argumenty, které nejsou hodny stabilní demokratické země, za níž se považujeme.
Ve skutečnosti naši zahraničně politickou pozici neoslabuje možný pád vlády, ale spíše nedostatek energie plozený současnou rozháranou politickou situací. Západní politické a hospodářské instituce citlivě registrují liknavost naší země při zavádění reforem, které by nás přiblížily západním standardům–ať už se jedná o armádu, justici, či jiné oblasti. Všímají si pokračující neprůhlednosti kapitálových trhů a nejasných vlastnických vztahů v mnohých podnicích. Na obecné rovině pak registrují souvislost mezi těmito negativními jevy a určitou celkovou rozhodovací paralýzou, která Českou republiku již delší dobu sužuje. Naše země prostě dělá dojem, že přešlapuje na místě.
Když se demokratický politický systém dostane do podobného druhu ochromení, změna vlády je naprosto legitimním způsobem, jak z takové situace vybřednout, pokud se nedaří najít způsoby jiné. Je samozřejmě možné argumentovat, že každá změna vlády–a určitě pak změna vlády vzešlá z předčasných voleb–znamená ztracený čas a energii. Je ovšem zároveň nutné si položit otázku, zdali takový krok není šancí také zároveň generovat politickou energii novou–a to napříč celým politickým systémem.
V případech, kdy je politická paralýza působena především tím, že je politický systém z nejrůznějších důvodů vnitřně zablokován, mohou být předčasné volby často jedinou cestou ke změně. Nejenomže mohou být základem pro vytvoření akceschopnější vlády, ale zpravidla i pročistí zablokované komunikační kanály uvnitř politického systému. Pokud volby vyhrají vládní strany, mají k vládnutí obvykle alespoň výraznější mandát. V případě vítězství opozice volby zase zpřetrhají četné nitky, kterými jsou vládní politické strany svázány se státní mocí. Často je to právě tato svázanost, která vládním stranám znemožňuje skutečnou politickou regeneraci.
Občas slyšíme argumenty, že ještě nejsme standardní demokracií. Že prý v našich zeměpisných šířkách by mohla mít změna vlády nepředvídatelné dopady. Takové argumenty jsou také jen účelovým strašením. Polsko i Maďarsko se nacházejí ve stejných zeměpisných šířkách jako naše země. Pohyb politického kyvadla z prava do leva, a naopak, těmto zemím nijak neuškodil. Naopak. Na Západě se nikdo příliš nepozastavoval ani nad tím, že v Polsku k takovým politickým pohybům došlo i v předčasných volbách. To, že mladá polská demokracie takovou situaci bez větších problémů zvládla, jí naopak bylo přičteno k dobru.
V naší zemi si zatím pěstujeme politickou kulturu, v níž je radikálnější změna strašákem. Kořeny této mentality mají svůj původ už v první republice, kdy se též mnohé problémy řešily lopotně uhnětenými kompromisy. V tehdejší mezinárodní situaci ale bylo skutečně více důvodů k obezřetnosti. Československá demokracie byla ve Střední Evropě poměrně osamoceným ostrovem.
Moderní Evropa je ovšem společenstvím demokratických zemí, v nichž jsou politické změny a výměny vlád naprosto běžné, pokud jsou při tom dodržována pravidla hřiště, na němž se politická hra odehrává a pokud nejsou porušovány obecné principy, jako lidská práva, respekt k menšinám, či svoboda medií. Jakákoliv změna, která vytvoří v našich domácích poměrech novou dynamiku, a přitom zůstane v rámci těchto pravidel, nám nakonec bude přičtena k dobru. Horší alternativou je pokračování současného přešlapování.
Lidové noviny – 5. 11. 1997