Jedním z nejpodstatnějších zdrojů špatné politické situace je způsob, jakým fungují v našem politickém systému politické strany. Mnoho již bylo napsáno a řečeno o přepjatém partajničení, či o tom, že naši politici a strany často spíše politikaří, než aby dělali politiku. Proč tomu ale tak je?
Příčin současné situace, kdy se politické strany chovají jakoby vlastnily stát,
je několik. Především je to volební systém poměrného zastoupení, který zvítězil nad systémem většinovým nebo kombinovaným, když se na počátku roku 1990 vedla diskuse o tom, jaký systém by byl nejlepší. Systém poměrného zastoupení nejprve sehrál důležitou roli v tom, že napomohl k rychlé tvorbě skutečných politických stran. Při absenci rozvinuté občanské společnosti, která by mohla fungovat jako určitá protiváha politických stran, se ale politické strany rychle zmocnily téměř veškerého veřejného dění ve státě.
Tím, že nikdy nebyl vypracován a přijat zákon o skutečně nezávislé státní službě, došlo též k tomu, že politické strany a jejich vliv začaly prorůstat do státní administrativy. Koaliční dohoda v roce 1992 v podstatě rozdělila vládu
a státní administrativu do jakýchsi stranických lén. Jednotlivé koaliční strany v podstatě už od té doby jakoby vlastní „svá“ ministerstva. To samozřejmě ztěžuje nejenom koordinaci práce ministerstev, ale někdy i znemožňuje komunikaci o problémech v práci ministerstev–každá kritika je automaticky považována za útok na tu stranu, která příslušné ministerstvo „vlastní“.
Politický diskurz v zemi se jakoby vyprázdnil. Politické diskuze se odehrávají na úrovni stranických sekretariátů v rámci téže, v podstatě se neměnící, skupinky stranických lídrů. Mediální pokrytí politiky se tak zákonitě zúžilo na
únavné opakovaní několika málo variant interakcí těch samých politiků.
Není divu, že občan je tímto zploštěním politiky unaven, a že důvěra v politické strany, coby instituce, je propastně nízká. Tím, že strany získaly monopol na téměř veškeré veřejné dění ve státě, učinily se též odpovědnými
za veškeré neúspěchy společnosti. Demokracie, jako mnohovrstevná interakce nejrůznějších subjektů, byla v českém pojetí zredukována na partokracii.
Taková skutečnost by nebyla tolik vážná, kdyby politické strany alespoň fungovaly jako otevřené subjekty, které vyvářejí prostor jak pro otevřenou diskusi, tak pro nové politické talenty. Naneštěstí, politické strany se postupem času staly do sebe stále více uzavřenými subjekty. Prezident Havel kdysi poukázal na jeden z důvodů, když řekl, že bez neustálé interakce s životodárným prostředím občanské společnosti, jsou politické strany odsouzeny k vnitřnímu usychání.
Existuje ale ještě i další důvod. Systém poměrného zastoupení totiž už svou podstatou napomáhá uzavírání se politických stran do sebe samých.
Nové politické talenty se totiž ve stranách mohou prosadit většinou jen tehdy, pokud jsou zadobře se stranickým sekretariátem a lídry strany. Ti totiž mají rozhodující vliv na to, jaká jména se objeví na stranických kandidátkách
ve volbách. Stranické primárky mohou takový vliv stranického vedení pouze zmírnit.
Takový systém ochromuje už svou podstatou vnitrostranickou mobilitu. Není proto divu, že došlo k zúžení stranických elit na skupinky často jen několika lidí, které si pečlivě střeží své pozice a kontrolují dění ve straně, včetně přípravy a režie stranických sjezdů, které by je za jiných okolností mohly ohrozit. Česká verze partokracie je tedy ještě více jednodimenzionální nežli
partokracie obvykle bývají–veřejné dění dominují prostřednictvím svých stran
velmi úzké skupinky stranických grémií.
Jakým způsobem by bylo možné tento zablokovaný systém otevřít? Jednou z možností je změna volebního systému na většinový nebo alespoň systém kombinující poměrné a většinové zastoupení. Tím, že se politici musí osvědčit nejenom v očích stranických funkcionářů ale též konkrétních voličů, kterým se odpovídají, politický systém se automaticky „otevírá“. Další pozitivní změnu může přinést zavedení regionů, s jejich vlastními volbami do regionálních zastupitelstev. Vytvoření takové střední úrovně v politickém systému může pomoci generovat nové politické talenty uvnitř stran a vytvořit tlak na zkostnatělé stranické špičky. Jednou z příčin současné situace totiž též je propast, která v současnosti zeje mezi „velkou“ a místní politikou.
Vytvoření příznivého legislativního klimatu pro rozvoj občanské společnosti může pomoci tím, že autonomní sféra občanských iniciativ začne umenšovat zbytnělou sféru stranické politiky. Důležitým konkrétním krokem by pak bylo rychlé přijetí zákona o nezávislé státní službě, který od nás ostatně vyžaduje Evropská unie. Přijetí takového zákona by zamezilo tomu, aby politické strany chápaly státní administrativu jako nástroj k rozdávání politických prebend.
Pokud se systém partokracie nezačne poměrně brzy měnit ve skutečnou mnohovrstevnou demokracii, může být stále výrazněji ohrožena důvěra občanů ve smysl vývoje od roku 1989.
Lidové noviny – 22. 11. 1997