Politická krize, která vypukla v naší zemi, ukázala, že naše ústava je v mnoha ohledech nedokonalá. Je v zájmu budoucí stability České republiky, aby se po vyřešení současné krize ústavní činitelé a experti nad kvalitou nejvyššího zákona vážně zamysleli. První signál v tomto směru již vyslal Josef Lux, když prezidentovi Havlovi navrhl jako jedno z východisek ze současné krize změnu ústavy trvalejšího rázu nežli již existující sociálně demokratický návrh ústavního zákona, kterým by se jednorázově rozpustil parlament a vypsaly předčasné volby.
Ústava byla šita horkou jehlou. Politická konstelace v roce 1992 byla taková, že některá ustanovení ústavy dnes vyznívají spíše jako účelově politická. Z hlediska stability země však dávají malý smysl. Pokud by opravdu nebylo možné dospět k předčasným volbám rychlou změnou ústavy, bude si naše země na cestě k možným předčasným volbám muset nejspíše projít zdlouhavou a trapnou fraškou formování tří dočasných vlád, kterým je vzápětí vyslovena nedůvěra. Takový scénář je nejenom plýtvání energií, ale mohl by ještě více podlomit důvěru občanů v demokratické instituce.
Je nabíledni, že by v budoucnosti mělo být možné rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby nějakým snazším způsobem. Taková možnost by mohla být dána například prezidentovi, tak jak to bylo v ústavě československé, a nebo parlamentu samotnému. V Polsku například může parlament vyhlásit předčasné volby dvoutřetinovým usnesením obou komor, aniž by bylo třeba nutné měnit ústavu.
Role prezidenta v českém ústavním systému je poměrně špatně vyvážena. Prezident na jedné straně nese odpovědnost za jmenování nové vlády, ale v případě vládní krize má jen velmi malé možnosti do celého procesu aktivně zasáhnout a krizi vyřešit například iniciováním předčasných voleb.Prezident je též do značné míry zajatcem politických stran tím, že je nominován a volen politickými stranami v parlamentu. V případě Václava Havla, s jeho autoritou a výrazně nadstranickým profilem, tato skutečnost zatím nebyla fatálním problémem.
Takovým problémem by se ale mohla stát v případě volby již prvního po-havlovského prezidenta. Současný systém totiž v podstatě znemožňuje významným politikům, kteří se těší široké veřejné podpoře, aby byli v našem přepjatě partajnickém systému zvoleni. Prezidentem se v podstatě může stát pouze osobnost nepolitická, která nebude „vadit“ hlavním politickým stranám. Prvním po-havlovským prezidentem by se tak snadno mohl stát člověk, který je spíše nejnižším společným denominátorem, na kterém se strany shodnou. Obrácenou stranou mince je pak možnost, že pokud by nějaká strana získala nadpoloviční většinu v obou komorách parlamentu, může se stát prezidentem její představitel, aniž by do toho mohli občané mluvit.
Je se též možné tázat, do jaké míry je naší současnou krizí vinen politický systém, v němž politické strany hrají tak přehnaně silnou roli. Politici by se možná měli v budoucnosti zamyslet nad tím, zdali by při volbách do dolní sněmovny nevyhovoval lépe systém většinový, v němž by se budoucí poslanci museli ucházet nejenom o přízeň svých stranických sekretariátů ale i konkrétních voličů v malých obvodech.
Vzhledem k přijetí ústavního zákona o vyšších samosprávných celcích se též nabízí otázka, zdali by senát neměl začít hrát tu roli, kterou tradičně hraje ve všech federalizovaných státech. Tam, kde jsou státy podrozděleny, horní komora totiž obvykle poskytuje rovné početní zastoupení všem regionům či zemím tak, aby regiony větší nemohly snadno přehlasovat regiony menší. Bylo by tedy možná na místě upravit volby do Senátu tak, aby z každého ze čtrnácti regionů seděl v Senátu stejný počet senátorů.
Ústava také neupravuje dostatečně jasně vztahy mezi oběma komorami parlamentu. Neříká například, dokdy musí horní komora schválit ústavní zákon schválený dolní sněmovnou. Nevyjasněné jsou i vztahy mezi ústavním soudem a ostatními soudy. Z toho pak vyplývá současná neudržitelná situace, kdy není jasné, zdali se řádné soudy musí podřídit rozhodnutím ústavního soudu.
Naše ústava zatím neupravuje jasně ani pravomoci ústavních činitelů ve stavu ohrožení, i když příslušný ústavní dodatek byl již schválen vládou. Základní listina práv a svobod byla přijata jako separátní dokument, který není součástí základního textu ústavy. Navíc je z dnešního pohledu příliš deklarativně upovídaná. Dalším–opačným–problémem je, že některá ustanovení ústavy, jako například ustavení nejvyššího správního soudu, zůstávají nenaplněna.
Námitky proti změnám v ústavě jsou obecně známé. Argumentuje se, že úctu k právnímu státu nelze budovat tím, že krátce po přijetí ústavy ji budeme měnit.
Je ovšem možné argumentovat i opačně–totiž, že úctu k právnímu státu špatná ústava podlamuje. Nutnost řídit se špatnými zákony je z hlediska právního státu stejně škodlivá jako neúcta ke stabilitě právního řádu.
Ať už se česká politická reprezentace vydá kterýmkoliv směrem, o změnách v ústavě je nezbytné alespoň diskutovat. Málokdo například ví, že největší množství dodatků k americké ústavě bylo přijato v prvních deseti letech její existence. Je to zákonité: ústava je teoretický dokument, který je, jako vše, testován životem. Tam, kde se předepsaný ústavní postup stává kontraproduktivní, jako například v současné vládní krizi, je nutné začít přemýšlet o změnách.
Lidové noviny – 15. 12. 1997