Dočasnost vlády Josefa Tošovského neznamená, že tato vláda nemůže vykonat pro Českou republiku mnoho dobrého. Na jedné straně je jasné, že dočasnost vlády bude limitovat její věcný mandát. Vláda, která nevzešla ze svobodných voleb, se nemůže pouštět do rozsáhlých reformních projektů. Jejím hlavním programatickými cílem může pouze být udržet až do předčasných voleb v zemi politickou a hospodářskou stabilitu, a sledovat již vytýčené zahraničně-politické cíle.
Přesto má Tošovského vláda historickou šanci stát se vládou pro naši zemi velmi důležitou. Přichází totiž ve zlomovém období, kdy prudce poklesla důvěra v politické instituce v zemi, a v politiku samotnou. I když znechucení politikou a klesající důvěra v demokratický režim byly zapříčiněny i hlubšími, strukturálními problémy–na jejichž řešení nová vláda nebude mít ani věcný mandát ani dostatek čas–mnoho negativních jevů bylo též zapříčiněno politickým stylem, který se u nás ujal. Pokud by se Tošovského vládě podařilo i třeba jen částečně zlepšit pokleslou politickou kulturu v zemi, splní své poslání.
Vláda přichází po období politického překřikování a hašteření, které začalo po patových volbách v roce 1996. Toto období zase přišlo po čtyřech letech vlády pravicové koalice, která vládla tak, jakoby jen ona sama byla držitelem jediné historické pravdy. Dialog se slabou opozicí v podstatě neexistoval. Političtí protivníci, a často i konstruktivní kritici, byli onálepkováni jako nepřátelé jediné možné koncepce reforem. Poukazy na potřebu morálky a budování právního státu či občanské společnosti byly často odbývány jako naivní sny idealistů, kteří nechápou o čem je skutečná pravicová politika.
Nová vláda může mnohé z tohoto neblahého dědictví změnit a tím udat tón i pro vládu povolební. Největší nadějí v tomto ohledu je sám Tošovský. Již při sestavování vlády se projevil jako nekonfrontační, slušný člověk, který je ovšem schopen přesvědčit o svých názorech. Jeho vláda může mít stabilní politické zázemí, pokud se jí–jak lze přepokládat–výměnou za její dočasnost dostane široké politické podpory. Poté, co bude schválen, nemusí už vládní program být předmětem politických tahanic, na které jsme si zvykli za vládnutí chátrající pravicové koalice v roce 1997. Ačkoliv občasné útoky na Tošovského vládu se jistě objeví, budou vyznívat spíše licoměrně, pokud vláda bude skutečně pouze naplňovat svůj časově a věcně omezený program.
Ačkoliv ve vládě jsou i straníci, při sestavování vlády byl kladen spíše důraz na odbornost jejích členů. Josef Lux a Jiří Skalický ve funkcích místopředsedů, stejně jako ostatní ministři Klausovi vlády, kteří byli jmenováni do vlády nové, zajišťují i nezbytnou dávku kontinuity s vládou předešlou. Je důležité, že kontinuita, i po personální stránce, zůstane zachována zejména v resortech zahraničních věcí, financí, průmyslu a obchodu, zemědělství, životního prostředí a spravedlnosti.
Koexistence některých ministrů staré vlády a celé řady nových tváří, je pozitivní. Takové složení vlády vysílá správný signál především do zahraničí, neboť se není nutné obávat, že nová vláda je jen jakýmsi experimentálním tělesem, jehož členové se spíše budou po dobu výkonu svých funkcí učit vládnout než aby kompetentně vládli. Noví ministři budou mít šanci se u těch svých kolegů, kteří byli ve vládě předešlé, technologii řízení přiučit. Sám Josef Tošovský bude mít možnost se v mnoha věcech spolehnout na Luxe a Skalického, kteří mají s řízením tak složitého a důležitého tělesa, jakým vláda je, bohaté zkušenosti.
Je důležité, že se Tošovský skutečně odhodlal do vlády jmenovat několik mladých politiků. Česká politika, dominovaná sekretariáty několika stran s poměrně malými členskými základnami, již léta trpí nedostatkem nových tváří. Mobilita uvnitř stran prostě nefunguje. To, že se Tošovský rozhodl stranické sekretariáty při jmenování mladých politiků, které on vidí jako nadějné, tak trochu obejít, je nepochybně pozitivní. Pokud se tito noví politici osvědčí, rozšíří se tak nejenom rezervoár politiků, kteří mohou zastávat nejvyšší funkce, ale vytvoří se tím i zdravý tlak na někdy poněkud zkostnatělá stranická vedení.
Personálními trumfy Tošovského vlády jsou Cyril Svoboda ve funkci ministra vnitra, Michal Lobkowicz ve funkci ministra obrany, Ivan Pilip ve funkci ministra financí a Vladimír Mlynář ve kdy. Svoboda, Lobkowicz, a Mlynář reprezentují novou generaci politiků, o kterých jistě uslyšíme
i v budoucnosti. Jmenování Pilipa je navíc vítězstvím kritérií odbornosti a poměrně dobře odvedené práce nad kritérii bezduchého stranictví.
Jmenováním protiklausovských rebelů z Občanské demokratické strany, Tošovský
v žádném případě nesledoval rozštěpení ODS. Pokud se ODS skutečně rozštěpí, bude to spíše důkaz její vlastní vnitřní netolerantnosti. Odpor vedení ODS vůči Tošovského volbě, je pak jen výrazem nepochopení situace, do níž politický systém, vytvářený a dominovaný šest let především ODS, naší zemi přivedl. Přehnaný důraz na stranictví opírající se o „absolutní“ pravdy totiž vyústil do stavu, v němž strany již samy nebyly schopny krizi vyřešit. Metoda sestavování vlády, kterou prosazovalo vedení ODS–tedy, že by strany Tošovskému nadiktovaly jak počet ministerských kolonek patřících stranám tak i konkrétní jména, která by se v takových kolonkách objevila–je v současné situaci zcela nepraktická. Tošovskému patří obdiv za to, že těmto „praktikám minulosti“, jak správně poznamenal, odolal.
Svobodné slovo – 3. 1. 1998