Někteří politici a komentátoři v poslední době tvrdí, že při sestavování vlády měly být respektovány výsledky voleb v roce 1996, a že vláda tedy měla být sestavena nejspíše na bázi minulé koalice. Vyskytly se též názory, že sestavením vlády složené částečně z nestraníků, v čele s nestranickým premiérem, byla porušena základní pravidla parlamentní demokracie. Slyšeli jsme též, že prezident Václav Havel není příznivcem politického systému založeného na politických stranách a preferuje jakousi třetí cestu, blízkou nyní již téměř zapomenutému disidentskému konceptu nepolitické politiky. Proto prý usiloval o vládu odborníků.
Neuškodí se na tyto vznikající politické mýty podívat podrobněji. Pokud jde o mýtus první, jeho autoři zapomínají, že volby v roce 1996 nevyhrála koalice, která se nedávno definitivně zhroutila. Koalice se z voleb vynořila s pouhými devadesáti devíti poslaneckými křesly. Vláda, kterou sestavila na základě nové koaliční dohody, byla tedy nejprve vládou menšinovou. Ta získala křehkou většinovou podporu v parlamentu teprve tehdy, když opoziční tábor opustili dva poslanci, z nichž jeden navíc nikdy plně nepřešel do tábora koalice a nedávno si dokonce založil vlastní politickou stranu.
Na jakých výsledcích voleb by tedy chtěli autoři tohoto politického mýtu sestavovat vládu? Měl prezident pověřit sestavením vlády opět Václava Klause coby předsedu nejsilnější strany i přesto, že se jím vedená koalice v listopadu definitivně rozpadla a lídři obou bývalých koaličních stran řekli, že do nové koalice s Klausem či zástupci nového vedení ODS nevstoupí? Je přeci jasné, že taková volba by skončila vyslovením nedůvěry takové vládě. V souvislosti s pokračujícím štěpením ODS a jejího poslaneckého klubu se je navíc nutné tázat, zda je v parlamentní demokracii zavazující především procento hlasů, které ta která strana dostala v posledních volbách nebo spíše počet poslanců takovou stranu podporujících v době sestavování vlády.
Možnost, že by Klaus mohl zformovat koalici s jinými než bývalými koaličními partnery též neexistovala. Pokus pověřit sestavením vlády předsedu druhé nejsilnější strany, Miloše Zemana, či lídra jedné ze dvou menších stran bývalé koalice, by za současné politické konstelace dopadl stejně jako pokus pověřit sestavením vlády někoho z nového vedení ODS.
Česká ústava suše praví, že prezident jmenuje předsedu vlády, aniž by prezidentovi předepisovala, na základě jakých kritérií se má rozhodnout. Z logiky ústavy nicméně vyplývají dva závěry, které se objevují i v komentářích k ústavě. Vzejde-li vláda bezprostředně z voleb, jmenuje prezident nejprve předsedou vlády některého z činitelů–nejspíše předsedu–této vítězné strany. Zároveň se prezident musí snažit jmenovat takového ministerského předsedu, a na jeho návrh takovou vládu, která má šanci získat důvěru poslanecké sněmovny. Po rozpadu bývalé koalice nebylo již jasné, jak by prezident mohl skloubit tyto dva požadavky–tedy, jak by mohl respektovat výsledky minulých voleb a zároveň mít alespoň určitou jistotu, že sestavuje vládu, která dostane důvěru.
Pokud jde o mýtus číslo dvě, z pravidel parlamentní demokracie nijak nevyplývá, že prezident musí za každých okolností jmenovat vládu plně stranickou. Ústava nic takového také nepředepisuje. Jmenováním vlády složené částečně z nestraníků nejsou pravidla parlamentní demokracie nijak narušena jednoduše proto, že i taková vláda podléhá schválení parlamentu.
Mnozí kritici si pletou úřednickou vládu s vládou složenou částečně nebo plně z nestraníků. Úřednická vláda je v politologické terminologii taková vláda, která nemusí žádat parlament o vyslovení důvěry. Česká ústava koncept úřednické vlády nezná. Vláda, kterou jmenoval na návrh Josefa Tošovského prezident, musí žádat o vyslovení důvěry a je tedy závislá na vůli parlamentních politických stran. Cílem jmenování Tošovského nebylo obejít parlamentní systém ale vytvořit vládu, která by–výměnou za svou dočasnost– mohla v celkově rozklíženém politickém systému získat podporu většiny poslanců. Je nutné zdůraznit, že šance všech stranických lídrů takovou vládu sestavit by v současné situaci byly menší než šance Tošovského.
Poslední ze tří mýtů tvrdí, že prezident Havel se snaží obejít systém založený na stranách. Stačí si přečíst prezidentovy projevy, aby bylo jasné, že plně respektuje skutečnost, že moderní politické systémy jsou založeny na politických stranách. Jeho kritika nesměřuje proti stranám jako takovým ale proti způsobu, kterým strany fungují v našem systému. Tedy, že si naše–počtem členů nevelké–strany jakoby přivlastnily stát, a že některé z nich programově stály v cestě tvorbě mechanismů, které by bránily přílišné moci stran.
Havlova kritika směřuje proti určitému druhu stranictví– stranictví úzkoprsému a konfrontačnímu–které, ve svém přesvědčení o jediné pravdě, spíše připomíná sektářství. Nejedná se o kritiku stran jako důležitých demokratických institucí, ale
o kritiku takového pojetí stranictví, které téměř vždy nadřazuje partikulární zájmy zájmům obecným. Jmenování Tošovského vlády tedy není pokusem obejít strany, či dokonce oslabit stranický systém. Je to pouze jedno z mála možných řešení naší politické krize v situaci, kdy se strany nejsou schopny shodnout na vytvoření plnohodnotné politické vlády.
Lidové noviny – 7. 1. 1998